Ke kapkám má Úsměv Mony Lisy zřejmě blíže než k přívalům, neboť navzdory mužskému autorskému a režijnímu zázemí nabízí látku ryze "holčičí", ba dokonce krotce feministickou. Krotce do té míry, jak vlídně vemlouvavá je i retronálada 50. let, kdy se děj odehrává.
Umírněnost vydechuje také tradiční stavba osudů mladé profesorky dějin umění, jež hodlá zlomit sešněrované předsudky, naučit své žačky, jak se pozná dobrý moderní obraz, a přitom vyřešit vlastní milostné zmatky.
Má to zkrátka těžké, ale nevzdá se - jako každý nositel pokroku. Jestliže z téhle obsahové unylosti film uniká k překvapivějším okamžikům, vděčí za to režisérovi Miku Newellovi, který umí s půvabnou nadsázkou sledovat hořkosměšný pestrý "babinec" obou světů, zastydlých profesorek i potrhlých studentek spějících buď pod čepec, nebo k průšvihu.
Protože v obou táborech se sešly výtečné herečky, nejjiskřivější chvilky nastanou, kdykoli se dvě ženské říše a jejich rituály protnou, zpravidla kvůli mužům, kteří tu mají spíše role zdobných panáků.
Pár scén utkví v paměti - školení budoucích vzorných manželek na příkladu večeře s mužíčkovým šéfem, opilecké vyznání zhrzené učitelky rodinné výchovy, žárlivé ťafky "mladých" se "starými" v souboji o jediného přitažlivého mužského ve sborovně.
| Servisní článek najdete ZDE |
Hvězda nezklame, ač filmařsky nevděčné "vciťování" do abstraktní malby se jí předvádí těžko.
Ale když její hrdinku, kazatelku ženského vzdělání a rovnoprávnosti, načapají studentky při tokání se snoubencem, z rozpaků a nervozity předstírá tak "srdečný" smích, že je divák rázem doma - to je Robertsová.
 Julia Robertsová ve filmu o ženě, která měla velké srdce a tvrdou hlavu. |
 Fotografie z filmu Úsměv Mony Lisy. |
 Julia Robertsová jako profesorka dějin umění ve snímku Úsměv Mony Lisy. |
 Fotografie z filmu Úsměv Mony Lisy. |
