"Hudba byla jeho vášní. Přežití byl jeho mistrovský kus," říká plakátový slogan k filmu. Právě hudba má klíčovou roli v onom osudovém okamžiku, kdy německý důstojník rozhoduje o bytí či nebytí hrdiny, vyhladovělého štvance, pro kterého je ukořistěná plechovka okurek největší poklad. Ale je tu i piano se zašlými klávesami. Po těch lační neméně, na nich bude hrát o svůj život.
Celý film směřuje k vypjaté chvilce symbolizující souboj síly umění a síly fyzické, kdy odsouzenec dostane poslední šanci - dojmout svého kata. Následný mírový dovětek i předchozí líčení válečných let ve Varšavě jsou spíše rodinnou kronikou, soukromým deníkem i názorným dějepisem v jednom úctyhodném svazku. Jeho pomyslná vazba je dosti tradiční, Polanski se drží vypravěčských konvencí hlavně v úvodu, kdy případným divákům neznalým evropské historie osvětluje souvislosti velmi trpělivě.
Ale činí tak na vděčném půdorysu rodiny, která střídá úzkost s nadějí, horečně balí kufry, připíjí na spojence nebo v groteskní hádce vymýšlí úkryt pro své úspory. Dokonce i velmi vzácný milostný motiv tu použije režisér k vysvětlivce, proč tehdy Žid nemohl vzít dívku do kavárny ani na lavičku do parku. Výtečný Adrien Brody ještě vyhlíží vyrovnaně, s city i nervy pod kontrolou, jen v očích už tají vědoucí smutek z příštích událostí.
Přijde vyhnání do ghetta, a s ním bláto, zmatek, hlad, stísněné lidské mraveniště, kde zoufalá žena marně hledá manžela a chodci ji odbývají se zdvořilou lhostejností. Bují tam šmelina a krvavé události, které hrdinův bratr popisuje zděšené rodině s černým šklebem vzdoru: "Kde je váš smysl pro humor?" Z diváků hrůzného dramatu se ve vteřině stávají jeho aktéři; v jedné z nejsilnějších scén Szpilmanovi bez dechu sledují, jak z okna naproti shodí invalidu a lidi postřelené na ulici ještě přejedou auty, vzápětí se dusot okovaných bot blíží k nim. Z ghetta je nekonečné vetešnictví, v zástupu hnaném do transportu si někdo dovolí otázku, odpovědí je kulka do hlavy - zabíjí se věcně, suše, mezi řečí. A přece se dav drží i slepé naděje, že tam, kam je vezou, bude třeba líp.
|
Pianista | |
| režie | Roman Polanski |
| scénář | Wladyslaw Szpilman Ronald Harwood |
| kamera | Pawel Edelman |
| hudba | Wojciech Kilar |
| hrají | Adrien Brody Daniel Caltagirone Thomas Kretschmann Frank Finlay Maureen Lipman Emilia Fox Ed Stoppard |
| původní název | Le Pianista |
| délka | 148 minut |
| žánr | drama |
|
Pianista - premiéry | |
| kina | 6. února 2003 |
|
ZDE najdete servisní článek k filmu. |
V daném výseku světa však Pianista účinkuje lépe filmařsky než dramaturgicky. Pravdivý příběh a osamělý hrdina svádějí tok děje do koryt seriálu, s drzou nadsázkou po bok Uprchlíka a Robinsona Crusoa, kteří se učili přežít za všech okolností, od úkrytu k úkrytu, od sousta k soustu. Naštěstí z hrozby mírné monotónnosti zná Polanski únik k obrazové bravuře, ať už zběsile honí Brodyho mezi výbuchy, nebo ho nechá tápat mrtvou krajinou. A Brody se mění v zosobněný strach. Jeho role má možnost vývoje, jinak tu nejednoznačnost charakterů nevede vnitřkem postav, nýbrž napříč skupinami. Je zde hodný Polák i zlý Polák, hodný Žid i zlý Žid, ale jen výjimečně prostě člověk nosící v sobě dobro i zlo.
A hudba? Je podmanivá, vznosná, očistná, byť současně slouží coby pomůcka pro dojetí a patos. Finále jako by diváky nenápadně vybízelo ke stejným slzám a ovacím, jakými se vzdouvá plátno. Polanski se uklání hudebníkovi, jenž přežil. Dělá to výborně. Ale kdyby se rozhodl zfilmovat vlastní pohnutý osud z téže doby, potřeboval by ještě více odvahy - a méně not.
 Fotografie z filmu Pianista. |
 Fotografie z filmu Pianista. |
 Fotografie z filmu Pianista. |
 Fotografie z filmu Pianista. |
 Fotografie z filmu Pianista. |
 Fotografie z filmu Pianista. |
