Bez Polívky by Útěk do Budína uspával

20. ledna 2003 10:31

Film Útěk do Budína začíná coby příběh c. a k. rakousko-uherský, pokračuje jako prvorepublikově československý, chystat se začal za socialismu, výrobně jazykově spadá pod Visegrád a výsledkem je hluboce televizní. V seriálové podobě bude na svém místě - vyloudí vzpomínku na dávné pondělní inscenace z Bratislavy. V kinech však trčí jako výprava do Jurského parku.

Ne kvůli dobové Vančurově předloze - v Menzelově úpravě je i vančurovský Konec starých časů hravě moderní retro. Nýbrž pro ten bezchybně dietní televizní akademismus, s nímž režisér Miloslav Luther vypráví.

Píše se rok 1919, což doloží uliční flašinety, politické salony i měšťanské byty, všude se vedou pečlivě vykostěné řeči. U hrobu se schází rodina, v jejímž kruhu, zvláště pod úzkostným dohledem matky, je svobodomyslné dceři v podání Lenky Vlasákové těsno. U kulečníku řádí studenti, mezi nimiž bujarým šarmem vyniká syn slovenského velkostatkáře alias Ondřej Sokol.

Úvod do děje i námluv mladé dvojice je uhlazený, sterilní, spisovný, ospalý a dlouhý, ani jejich vzpoura a útěk nemají výbušnou jiskru bláznivé provokace, bezstarostné jízdy jedné generace. Sex ve vlaku je "umělecky" rozostřen, v Budíně zní tango a čardáš, párek střídá hotelový pokoj s procházkou, zkrátka studentská láska na letním výletě. Hezké, a byť hrozí společenský skandál, vlastně nevinné.

Až když se objeví Bolek Polívka - mladíkův otec, kino procitne. Jako by někdo vyměnil zašlou vznešenost svícnů s mihotavými plamínky za prudký jas elektrických lamp. Polívkův Štefan je pravý gróf, poslední velmož a poslední chlap.

Umí pít i dřít, udeřit do stolu i okouzlit vrozenou dvorností. Odmítá změnu časů, dál vyznává pravidla hry, čest, úctu, naoko starosvětské ctnosti, aniž by však omšele působily a aniž by je musel slůvkem pojmenovat.

Sokol, Vlasáková a Irena Konvalinová v roli dívčiny matky jsou dobří, nicméně Útěk do Budína je film Polívkův: je ukázkou herectví tak střídmého prostředky, a přitom

Útěk do Budína USA, 2002
režie	Miloslav Luther
scénář	Martin Porubjak Marian Puobiš Miloslav Luther
kamera	Vladimír Holloš
hrají	Boleslav Polívka Lenka Vlasáková Ondřej Sokol Miroslav Donutil Klára Sedláčková Kamil Halbich Jiří Menzel Petr Nárožný Andrej Hryc Irena Konvalinková
délka	135 minut
žánr	drama
Útěk do Budína - premiéry
kina	16. ledna 2003

tak silného osobností, že se zdá, jako by přicházel z jiného světa.

Polívka ční nad ostatními i nad učesaným rámcem příběhu; tichý vztah tchána ke snaše, již poživačně slabošský manžel zanedbává, dokáže při ryzí cudnosti nabít takovou oddaností a vášní, že vedle ní vyhlížejí zálety syna s lehkými děvami jako dětská hra s panenkami.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Kdyby se tvůrci drželi čtyřúhelníku "hříšné romance" o dívce, chlapci, její uvadající matce a jeho činorodém otci, mohl se zrodit film s ostřejšími obrysy i širší platností. Jenže ohraná karta veřejnoprávnosti, na niž koprodukční televize tvrdošíjně sázejí, je zavádí od lidských osudů k sociální fresce, kde padají poučky o dravém kapitalismu a kterou rozmělňují kostýmní figurky - Jiří Menzel coby vyžilý hrabě, Petr Nárožný jako vlídný soused, kabaretní podnikatel Miroslava Donutila.

V úporné "aktualizaci" klasiky cílené na dnešní poměry vidí spolutvůrci z Kavčích hor hlavní zásluhu projektu. Ale jeho oporou jsou naopak jedinci nad prostorem a časem, muž a žena, kteří mají tolik čistoty a síly, že dokážou žít dál. Za všech okolností, od nuly, a možná i spolu.