Točil jste s herečkou, jež se posléze stala manželkou prezidenta Václava Havla, a zároveň jste podporoval Klausovu ODS. To jsou dva světy dnes považované za politické soupeře - jak mezi nimi procházíte?
Přirozeně. Ale hlavně v žádném případě film nevracíme do kin proto, že Havel z Hradu nyní odchází. Chtěl jsem obnovenou premiéru už dříve a z jiných důvodů: naše paměť slábne, kdežto komunismus naopak posiluje. Vzpomínám si, jak můj děda říkával: Komunismus je nejhezčí náboženství, škoda, že je to zločin.
Nicméně s první dámou byste dnes podobnou komedii asi nenatočil?
Leccos se změnilo, to je pravda. Dnes už bych si těžko dovolil třikrát opakovat záběr, kde jí Deána vrazí facku, nebo jí dát do úst větu, že o politiku se vůbec nezajímá, ani neví, kdo je kdo. Nicméně výhrůžný dopis nám Dagmar Havlová neposlala, dokonce ten film nedávno osobně uvedla na Dnech české kultury v USA. A obsadil jsem ji, protože je opravdu výtečná herečka, přinášela i vlastní nápady. Jen producent Miro Voštiar žertuje, že se říkalo - bylo by dobré ji obsadit, prý se kamarádí s prezidentem...
Ale vy jste zase kamarádil s Václavem Klausem.
Tehdy byla ODS jedinou stranou kandidující na Slovensku, která měla ve volebním programu, že je proti rozdělení republiky. Já jsem proti rozpadu federace podepsal petici a najednou mi volal Václav Klaus, který si mezi tisíci podpisů povšiml mého jména, jestli bych jim na Slovensku nedělal lídra. Já vůbec nevěděl, co lídr znamená a obnáší; když mi to vyložili, měl jsem podmínku, že do ODS nevstoupím. Přijali ji, takže jsem jezdil po volebních shromážděních a varoval před rozdělením státu. Jenže pokud si vzpomínáte, v Česku tenkrát ODS volby vyhrála, ale na Slovensku prohrála. Byl jsem lídrem vítězné strany na špatném území. Podle francouzského zvyku bych sice jako správný umělec měl jít spíše vlevo, jenže ta loďka už byla tak nakloněná a nabírala vodu, že jsem se musel postavit doprava, abych ji zkusil vyrovnat.
Opusťme minulost: jak si představujete příštího prezidenta?
Myslím, že prezidenta má volit celý národ, aby pak věděl, za co si sám může. A přiznám se, že miluju americké volby. Jako umělec chci, aby prezidentští uchazeči měli image, styl, vystupování, abych se nemusel stydět za to, jak vypadají, a třást se strachy, co zase řeknou za blbost. Viděl jsem nedávno plakát s nějakými současnými kandidáty a úplně jsem se vylekal: vypadalo to jako galerka hledaných tváří z pořadu Policie pátrá, radí, informuje.
Váš film začíná 17. listopadem 1989. Jak jste ho zažil a točil?
Byl jsem tehdy šťastný, že z tribuny vidím, kde kdo stojí, a volal jsem na lidi: Zapamatujte si to! Dva roky poté, když jsme scény z revolučních náměstí natáčeli a dali do novin oznámení, nikdo ze skutečných účastníků nepřišel. Museli jsme zaplatit komparz a jen náhodná parta opilců se s námi hádala, kde prý máme slovenské vlajky, že tam už tehdy určitě byly. Ale nebyly, stačí se podívat na televizní záznamy. Tak krátkou máme paměť. Tolik jsme se těšili, připadali jsme si velcí, výjimeční, a za pár dní to vyprchalo. Mysleli jsme, že Američané nám rozdají limuzíny jako díky za to, že jsme porazili bolševika, a místo toho jsme zjistili, co všecko nevíme a neumíme. Mé štěstí i neštěstí tkví v tom, že jsem při natáčení ještě neměl odstup, ve filmu je tedy i vyznání mé vlastní naivity. Spěchal jsem, než tu látku natočí někdo jiný. Přitom dodnes to nikdo nezkusil.
Proč myslíte, že si na tohle téma zatím hraný film netroufá?
Nevím. Mladí po revoluci zkoušeli experimenty, nápodoby vzorů ze světa, příběhy mimo prostor a čas. Až teď objevují, že je třeba vyprávění zasadit do jistého klimatu, aby se divák orientoval.
Cítil jste nad střihem staronového filmu jistou nostalgii? Víte třeba, jestli firmy, jimž děkujete v titulcích, ještě existují?
Sám jsem zvědav, zda do té dnešní nostalgické vlny film zapadne. Při novém střihu jsem hodně politických prvků vyházel, ale něco jsem musel vrátit - mladým by to nedávalo smysl. Samozřejmě se směju, když vidím dobové reklamy v pozadí, a vzpomínám, jak jsem na další film sháněl peníze v IPB. Říkal jsem jim: Pánové, ta vaše banka už tu třeba nebude, ale můj film ano. Smáli se mi...
Snad v každém filmu jste bezděky věštil: vaše fantazie se za pár let staly skutečností. Nebojíte se točit dál? Co zas předpovíte?
Děj svého příštího filmu Třetí pohlaví jsem pro jistotu rovnou zasadil do roku 2010. A jeho proroctví snad neděsí: do popředí staví úlohu ženy, v minulosti neprávem opomíjenou. Adam byl sice stvořen dříve než Eva, ale žádný první výrobek nebývá nejlepší. Ve vývojové dílně se teprve na dalším kousku vychytají chyby, zlepší design, obohatí paměť. Tudíž i žena má větší výdrž, cit i fantazii, jen ji brzdilo, že rodí děti a stará se o ně. Ostatně také Nostradamus předpověděl, že v novém tisíciletí půjdou ženy dopředu. A kromě žen chci do Třetího pohlaví vtisknout i jistou magii. My jsme byli ateisté kvůli politice. Naše děti jsou ateisté, protože jsme jim víru nedali do výbavy. Na církev moc nedám, pokud v pozadí stojí lidé, nemám důvěru. Ale člověk sám musí v něco věřit, v cosi nahoře, ve smysl bytí. Proto chystám Třetí pohlaví, ne úplně vážně míněný příběh o tom, že energie se neztrácí a člověk se vrací na svět - v jiné podobě, ale vždy o něco lepší, protože poučenější. V tom je snad zrnko naděje.
 Manželé Jakubiskovi. |
 Režisér Juraj Jakubisko i jeho žena Deana Horváthová málokdy přijdou bez klobouku. |
