Jak se svářeči utíká ze střediskové vsi

1. srpna 2002 17:19

Řinčení, lomození, oblaky páry a jisker, dutý hlas dispečerova hlášení, a znovu ohlušující hřmot sváření, stloukání, řev motorů i nárazy ocele. Pro radost jen kradmá, proti zákazu vykouřená cigareta a z kovu odlitá růže coby galantní pozornost u svačiny. Tak vypadá v továrenské úvodní sekvenci Ráno v Benátkách, jak zní český distribuční titul. V originále se však francouzský film gruzínského režiséra Otara Iosselianiho jmenuje výstižněji - Pondělí ráno.

A stejně vyhlíží i hrdinovo úterý, středa, každý všední den všedního svářeče Vincenta, vlastně celý jeho život, jenž je osobitým obrazem stereotypu a tiché touhy mu uniknout.

Ztělesněná svoboda čili Benátky, kam taťkovsky ušlápnutý Vincent ujede zničehonic, jen díky souhře groteskních náhod vedoucích od návštěvy nemocného otce k setkání s pijáckou partou Rusů, se objeví až v druhé části vyprávění. Kýčovitě turistickou idylu města mezi gondolami, paláci a pouličními malíři, jejichž profesi amatérsky zkouší i Vincent, sice Iosseliani vnímá jinak, napůl „zdola“ očima lidí práce a napůl pohledem podivínů „shora“ v pohádkově poetickém až surrealistickém závoji; přesto těžiště filmu zůstává doma.

Tedy v dýmající továrně, kde hrdina ztracen v zástupu stejně šedých obličejů denně za ranního šera prochází vrátnicí. V polorozpadlém rodinném domě, kam se každé odpoledne vrací, přezouvaje se pečlivě už na dvorku do zablácených galoší. V domácí kutilské dílně, kde ho synové přehlížejí, takže se raději stáhne do kutlochu ke svému malování. V pokoji, kde vysedává

Ráno v Benátkách Francie, 2002
režie a scénář	Otar Ioseliani
kamera	William Lubtchansky
hrají	Jacques Bidou Anne Kravz-Tarnavskyová Narda Blanchetová Radslav Kinski Dominique Pozetto Dato Tarielashvili
hudba	Nicolas Zourabichvili
původní název	Lundi Matin
délka	120 minut
žánr	komedie
Ráno v Benátkách - premiéry
kina	18. července 2002

babička s přítelkyněmi; v kuchyni, kde mu manželka dá najíst a žene ho spravovat okapy; v ložnici, kde po nedůstojně kratičkém potýkání usíná, zatímco žena si pouští televizi.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Rodinné rituály, směšné až k pláči i naopak, zapadají důvtipně do rituálů společenských. Vláčně, klidně, ospale, tak, jak plyne místní čas, kreslí režisér sychravé předjaří rázovitých figurek v osadě, jež by mohla být Vesničkou mou střediskovou. Sleduje neměnný mikrosvět s hospodou a kostelem, s hádkami za okny, mileneckými schůzkami a ušmudlanými dětskými hrami, se záchodky na vinicích a s nedělními výpravami na hřbitov, ovšem bez oné smířlivě české slunné selanky.

Takhle lidé žijí, konstatuje prostě a bez soudů Iosseliani, vyžívaje se přitom v kouzelných detailech včetně ženských kotníků při zpovědi. A takhle budou žít. Neboť náhlá a dočasná Vincentova vzpoura, jeho útěk za vnitřním osvobozením, navenek nic nezmění. Sotva si všimli, že zmizel; sotva si všimnou, pokud se vrátí. Křehké podobenství vyznamenané na Berlinale cenou za režii vzkazuje, že svoboda je záležitostí pouze osobní síly: dělník v ospalém Zapadákově ji může pociťovat více než bezstarostný rentiér na Havaji. Chce to však vůli, vnímavost a výdrž - i od netrpělivého diváka.