|
Recenzi filmu najdete ZDE. |
Hlavním hrdinou příběhu je svářeč Vincent (Jacques Bidou), který každé ráno v pět hodin nasedá do svého rozhrkaného auta a odjíždí na nádraží. Ve vlaku se nesmí kouřit, stejně jako v začouzené chemičce, kam dojíždí spolu s ostatními dělníky. Na jedinou ranní cigaretu Vincentovi musí stačit kratičká cesta od schůdků železničního vagónu k tovární bráně.
Ani doma se necítí o mnoho lépe. Žena Josephine (Anne Kravz-Tarnavskyová) po letech rutinního soužití manžela ani příliš nepotřebuje a synové Nicolas (Dato Tarielashvili) a Gaston (Adrien Pachod) jsou nejspokojenější, když je otec nechá na pokoji a mohou se věnovat svým koníčkům. Na vlastní zálibu - malování - se ovšem Vincentovi v permanentním domácím ruchu nějak nedostává klidu.
Podobně monotónní je i život v malém francouzském městečku, kde Vincent žije. Soused Albert chodí na stále stejné procházky, pošťák se nepřestává bavit pročítáním korespondence svých bližních a mladý kněz využívá dalekohledu ke špehování půvabné sousedky. Není divu, že Vincentovi jednoho dne dojde trpělivost a že bez vysvětlování opustí rodinu i své dosavadní nudné živoření. Na cestě za svěžím vzduchem a nerušeným pokouřením se dostává až do Benátek, jenomže všude je chléb o dvou kůrkách a ještě k tomu doma je doma.
|
Ráno v Benátkách | |
| režie a scénář | Otar Ioseliani |
| kamera | William Lubtchansky |
| hrají | Jacques Bidou Anne Kravz-Tarnavskyová Narda Blanchetová Radslav Kinski Dominique Pozetto Dato Tarielashvili |
| hudba | Nicolas Zourabichvili |
| původní název | Lundi Matin |
| délka | 120 minut |
| žánr | komedie |
|
Ráno v Benátkách - premiéry | |
| kina | 18. července 2002 |
Otar Ioseliani, jenž je autorem scénáře k snímku, zrežíroval jej a poté ještě sestříhal, je jedním z nejvýraznějších evropských filmařů současnosti. Narodil se 2. 2 1934 v gruzínském Tbilisi.
Po několika krátkých filmech s poetikou svázanou s tradicemi rodné Gruzie, natočil celovečerní satiru na konzumní způsob života Aprili (Duben, 1960). Snímek měl obrovské problémy s cenzurou, takže se nakonec v sovětských kinech vůbec nehrál (symbolického uvedení se dočkal až v roce 2000 na MFF v Cannes, kde se objevil v oficiální sekci mimo soutěž), jeho autor na čas rezignoval na další filmařskou práci a živil se jako námořník a dělník v ocelárnách. Střet s tvrdou životní realitou mu později posloužil jako východisko řady dokumentárních snímků, ale odrazil se třeba i v jeho posledním filmu Ráno v Benátkách. K filmu se vrátil v polovině 60. let prostřednictvím několika krátkých dokumentů, které se sice dočkaly mezinárodního uznání, ale které měly potíže se sovětskou cenzurou.
V roce 1967 se Ioselianimu konečně povedlo debutovat celovečerním poetickým snímkem Když padá listí vyprávějícím o čestném mladíkovi, který se po nástupu do práce odmítá smířit s kompromisy. Následoval film s názvem Žil zpívající drozd (1970) - záznam jednoho dne ze života bubeníka, který pro věčné kšefty nemá čas zařídit si vlastní život.
V Itálii se stal nejoceňovanějším zahraničním filmem roku 1974 a získal si pozornost i na MFF v Cannes. Pastorali (1976) popisující v poetickém klíči setkání městského hudebníka s mladou venkovankou získalo cenu Fipresci na MFF v Berlíně 1981.
V roce 1979 se filmař znechucený neustálým šikanováním a omezováním tvůrčí svobody v tehdejším Sovětském svazu odstěhoval do Francie, kde žije a pracuje dodnes. Natočil zde zatím sedm celovečerních snímků, v nichž nepřestává navazovat na svůj původní poetický umělecký výraz svázaný s humorem, temperamentem a svébytným koloritem rodné Gruzie.
Autorův předposlední, rovněž vysoce ceněný snímek Sbohem, můj sladký domove, byl loni uváděn jen v omezené distribuci pro filmové kluby se slovenskými titulky.
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
 Fotografie z filmu Ráno v Benátkách. |
