„Ale distributor datum startu ještě zvažuje, bude tlačenice,“ zmiňuje režisér žeň českých novinek.
Anketa po čtyřiceti letech
Televizní verze Rozpomínání se vysílala na podzim 2006; kina ji teď uvedou v upravené podobě a tak, jak si to Vojnár původně přál: s dokumentem Evalda Schorma Zrcadlení.
„Oba vznikly metodou ankety, ale Schorm ji dovedl k existenciálnímu eseji typickému pro 60. léta. Každý film vypráví zdánlivě o něčem jiném, dohromady dají zajímavou výpověď o Česku v rozmezí čtyřiceti let,“ připomíná Vojnár.
Právě končil FAMU, když vzniklo Zrcadlení. „Odráželo náš životní pocit: něco se hýbalo, ale málo, všichni něco čekali. Také rok 2006 působil jako předjaří, kdy se bude něco dít.“
Když oslovoval lidi na ulici, získal dojem, že se lidé pořád bojí mluvit, byť méně. „Někteří se nutí do falešných postojů či pseudooptimismu. A jak mi řekla jedna Angličanka, u nich by prý většina lidí v anketě označila za nejdůležitější svobodu; žasla, že v Rozpomínání ji za prioritu neoznačil přímo ani jeden.“
Zatímco „dvojdokument“ vejde do kin, Vojnár bude v Bratislavě stříhat Květy sakury, s jejichž scenáristkou Slavenou Liptákovou se seznámil na tamní projekci svého předchozího díla Lesní chodci.
Na etapy? Už nikdy
Volně použili motivy ze dvou zahraničních povídkových předloh; výsledkem je koláž zdánlivých banalit s kriminální zápletkou, líčená z pohledu člověka přicházejícího odjinud a ve stylu takzvaného středního proudu.
„Já mám Hollywood skutečně rád, což se o mně neví, dostal jsem nálepku režiséra, který chodí zadumaně lesem,“ tvrdí Vojnár. „Chci oslovit širší pole diváků, ale ne se podbízet.“
Film vypráví čtyři paralelní příběhy: jednomu kralují Zdena Studénková coby stárnoucí herečka a Martin Stropnický jako muž ze světa reklamy zapletený do vraždy. „Oba tu vyzařují přesnou, lehce obnošenou eleganci,“ libuje si Vojnár.
Představitel další role, Vladimír Dlouhý, prý říká, že zažil nový, osvěžující typ práce. „Tlačil jsem na ně totiž, aby nehráli, nepřeháněli,“ vykládá Vojnár svou teorii, že k filmu na rozdíl od hraní na jevišti patří „nehraní“, omezené jen na výrazy tváře. Navíc točil na tři etapy: „Herci měnili vzhled podle jiných rolí, herečky otěhotněly. Pro kvalitu filmu to sice není podstatné, ale přesto říkám: etapové natáčení už nikdy!“