Srovnávat se dá film s filmem, v žánru sci-fi thrillerů třeba Já, robot se Spielbergovým Minority Report.
Pak sice Spielberg jasně vede o koňskou délku královské představivosti, nicméně Já, robot se nemusí stydět za poctivé řemeslo velmi dobře natočené detektivky, v níž roli podezřelého hraje modrooký stroj.
Pravda, nechybějí tu ani věčná klišé, za něž snad Hollywood dává zvláštní příplatek. Jinak si nelze vysvětlit, proč je hrdina - osamělý policista - opět rozveden a opět ráno procitá z nočních můr.
Ale z bytu naštěstí brzy vykročí do ulic budoucnosti plných moderních vymožeností, jejichž všední samozřejmost patří k nejpříjemnějším prvkům snímku - od reklam až k vozu z bondovské říše snů.
Technické rekvizity sci-fi, nenápadné hračičky užívané naprosto přirozeně a mimochodem jako dneska deštník, se podobají svou čirou věcností právě kouzlu Minority Report, byť bez Spielbergova tichého chvění a znepokojení.
Režie však hlídá styl i spád, Willu Smithovi zase scénář dopřál příjemný humor plynoucí z krycího zbarvení zdánlivého omezence, jímž po vzoru inspektora Columba klame protivníky.
A jeho klackovské způsoby vytvářejí chytrý protipól strojové nehybnosti robotů ve vyrovnaných řadách, bytostí, jež by úsměvně připomněly tělíčka hrdinů z Mravence Z, nebýt studeného pohledu uniformních očí.
Posun od "asimovské" sci-fi přemýšlivých šarád k detektivní stavbě vyprávění vychází zjevně vstříc širšímu publiku, ale není na závadu, dokud režisér šikovně buduje napětí v prázdném nočním domě, kde se málem i kočce blýskají podezřele kukadla, při skvěle natočené útočné honičce v tunelu, vrcholící nástupem mechanických "čističů" obětí, či konečně v působivém popisu chystané "popravy" robota Sonnyho, nesoucího klíč k záhadě.
Vzpoura vyspělých robotů v pohaslém obleženém městě už staví hodně na efektu. Zručně tak zastře nepříliš obratné vysvětlivky, proč a jak se vlastně roboti vylhali ze zákonů, jež jim zakazují ublížit člověku.
Finále ještě zdržují elegantní zbytečnůstky jako rolička statečného klučiny nebo přetechnizovaná cesta ke spáse, do níž duní věčné výkřiky Honem, rychle, není čas! Jenže duchaplnější výlevy by odváděly pozornost od silné výtvarné a trikové stránky.
Neboť Já, robot je opravdu ukázkou velmi slušně odvedeného žánru. A to přesto, že v závěru asi sprásknou ruce feministky a ti, jimž z velkoplošného patosu naskakuje kopřivka, se počnou mírně drbat.
