Egon Hostovský není rozhodně autor nesrozumitelný, a přece bojoval a bojuje s neporozuměním. Vzdálil se Čechům, protože téměř polovinu života žil, tvořil a vydával ve Spojených státech, a neusnadňoval to Američanům, protože zarytě psal o evropských exulantech v cizině.
"Chtěl byste vědět, co vlastně hledáme? Řeknu-li domov, řeknu vše, a přece nic. Neboť teprve dnes, z těžkého snu a před rozednívajícími se dálkami, poznáváme zvolna a s úžasem svou pravou tvář a skutečné podoby bližních a krajiny svých lásek a nebe i kouř domova. Teprve dnes, opravdu až dnes poznáváme, co jsme ztratili," píše v Listech z vyhnanství, vydaných česky v Chicagu roku 1941.
Člověk nesmí zakotvit
Možná tím ztraceným domovem byl Hronov nad Metují, kde se Hostovský narodil jako osmé, poslední dítě asimilované židovské rodiny a na jehož titěrný pouliční ruch, rozkvetlé lípy i koncert žab později teskně vzpomínal.
Ale možná to byl víc vysněný ráj dětství než realita, kterou vedle rázovitých postaviček (bláznivý Adolfek, chromý pan Lorenc) tvořili i nadutí maloměstští omezenci.
Hostovského otec byl spolumajitelem textilní továrny, přitom však ušlápnutým partnerem úspěšnějšího bratra. Atmosféra rodinných ústrků a křivd se promítla i do spisovatelova díla, obzvláště vnímavého vůči ponižujícím či trapným situacím.
V předválečném Československu platil Hostovský za mimořádně slibného autora – první knihu vydal ještě za studií na náchodském gymnáziu (i když se k ní později moc neznal), přeložil tři novely svého bratrance Stefana Zweiga (ten se zase moc neznal k Hostovskému) a v pouhých 28 letech (!) získal Státní cenu za román Žhář. Kniha měla vyjít vlámsky a autor byl pozván do Bruselu na propagační akci.
Psal se únor 1939 a Hostovský tam zůstal. Utíkal přes Francii a Portugalsko, kde nedobrovolně uvázl na několik měsíců a přátelům s podpisem "nešťastný Hostoun" rozesílal zoufalé dopisy. Měl štěstí, roku 1941 odplul do Ameriky, kde začal pracovat na československém konzulátě v New Yorku.
Za války byly tři jeho sestry zplynovány, otec zemřel při transportu. "Nutnost opouštět domov, dobrovolně nebo nedobrovolně, je jedním z motorů moderního života," řekl Hostovský několik týdnů před smrtí (zemřel 7. května 1973) v rozhovoru A. J. Liehmovi. Pojmenovává tím hlavní téma svých knih, jež nesouvisí jen s jeho válečnou a pak únorovou emigrací, ale i s "bludnými" židovskými kořeny.
Byl přesvědčen, že dnešní člověk "nesmí, nemůže a snad ani nechce zakotvit", a tak se jeho osud stal výmluvnou metaforou jeho děl. Nikam nezapadl a nikam nevrostl – ani mezi bezstarostné Američany, ani mezi krajany, jejichž exilové ghetto mu připadalo jako fraška, "kde smutní aktéři považují dění v mikrokosmu za dění kosmické".
Jeho příběhy plní nervní a bezmocní hrdinové, které děsí strašidla samoty a závrati z prázdna. Pochybují o sobě i o světě, který je z podstaty chaotický, ale lidským přičiněním také hrozivý, bezcitný a falešný.
Jako "jazykový netalent" lpěl Hostovský na češtině a americkým námětům se vyhýbal. Přitom jaksi na okraj dokázal půvabně zkarikovat i průměrného Američana a jeho zbožnění peněz, úspěchu a moci. Američané se v těch výstředních postavách moc nechtěli poznat, a tak ho nutili do změn, případně mu vyčítali antiamerické smýšlení. V USA mu vyšlo osm knih – o všech tvrdil, že náhodou.
Některým pomohla záštita slavného britského spisovatele Grahama Greena, kterého nadchlo například dílo Sedmkrát v hlavní úloze (1942), k jehož americkému vydání napsal předmluvu. "Nevím o podmanivějším popisu evropského soumraku v letech třicátých, o tom hrůzostrašném reji čarodějnic, jenž se zakončil druhou světovou válkou," píše Greene.
Praha tísnivá
Nejúspěšnějším americkým románem byl Nezvěstný. Poprvé vyšel v dánském překladu v roce 1951, anglicky se pak objevil ve čtvrtmilionovém paperbackovém nákladu. Po zásluze – v takřka thrillerovém příběhu mrazí z obrazů (před)únorové Prahy. Úderné výkřiky Rudého práva kontrastují s krotkými titulky demokratických novin, jež odrážejí vnitřní nejistotu a ochablost hlavní postavy, lapené v děsivé hře tajných služeb, velkých pravd i malicherných cílů.
Atmosféra všudypřítomného špiclování působí sice fantasticky přízračně, ale v době vydání knihy už byla až příliš skutečná. Hostovského vrcholné dílo Všeobecné spiknutí (1961) však v Americe propadlo, zjevně kvůli zfušovanému překladu spisovatele Bernarda Wolfeho.
Podobně jako v Dobročinném večírku, i tady Hostovský postavy těsná do uzavřeného prostoru a v něm pitvá své bezbranné hrdiny, netušící, zda je to všechno geniální komplot, nebo prosté lidské hemžení, které smysluplné být nemůže – ve výsledku je jen tragické a směšné.
Když už jsme zmínili americké osudy Hostovského knih, nemělo by se mlčet o českých. V socialistickém Československu autor s výjimkou 60. let vycházet nemohl, a když po revoluci mohl, bylo trochu pozdě. O jeho dvanáctidílné souborné dílo se zasloužila Hostovského dcera Olga a podělila tři nakladatelství.
Poslední svazky by bez podpory sponzorů asi nevznikly – náklad končil u osmi set svazků. Majitel nakladatelství Akropolis Jiří Tomáš se dnes alespoň utěšuje, že na rozdíl od Seifertových spisů se tyhle podařilo v roce 2002 završit.
