Nosič nese podtitul Písně a dokumenty 1962–1994 a mapuje zpěvaččinu kariéru od prvních velkých hitů spojených s divadlem Semafor až po tři hity z alba Potměšilý host, které pro ni napsala autorská dvojice Petr Hapka – Michal Horáček a které zpěvačce zajistilo na konci 80. let novou generaci fanoušků.
První televizní záznamy a rané "videoklipy" (Milord, Zlá neděle, Dnes naposled, Petr a Lucie) mají sice kouzlo své doby a autoři, převážně osvědčená, v mnohém zakladatelská dvojice Roháč – Svitáček je točili se šmrncem. Ve srovnání s jejich tehdejšími díly pro jiné zpěváky ale přece jen filmově poněkud zaostávají.
Což je s podivem jak vzhledem k tomu, že Hana Hegerová je původním povoláním herečka a klipy vlastně pocházejí z divadelního prostředí, tak proto, že jmenované písně mají buď přímo epické rysy v textu, nebo by mohly dokonale evokovat nejrůznější přístupy, jakými je obrazově zpracovat. Důležité je ale jedno: písně samy o sobě a jejich interpretace Hanou Hegerovou jsou tak silné, že vlastně žádné vizuální parádičky ani nepotřebují.
Šest písní v jednom sledu z roku 1975 pochází kupodivu z pořadu Televarieté a působí jako výseč z živého koncertu. Jeho středobody jsou samozřejmě vrcholně emotivní Hapkův a Rytířův Rozvod (písně o rozpadu vztahů odjakživa Hegerová prožívala mimořádně autenticky, jak vidíme i ve finále disku v další podobné Hapkově písni Denim blue, tentokrát s Horáčkovým textem), a jeden z velkých zpěvaččiných hitů Čím dál tím víc.
I další snímky jsou posbírané z televizních pořadů víceméně estrádního typu, které v té době byly vlastně jedinou možností prezentace každého populárního zpěváka. A některé písničky musely přece jen v daném kontextu působit poněkud absurdně, třeba vážný šanson Maestro Tango v humoristickém pořadu Kabaret U dobré pohody.
Zdaleka nejkurióznějším záznamem ovšem bezpochyby je židovská píseň Tum balalayka, kterou Hana Hegerová za doprovodu jazzového klavíristy Zdeňka Zdeňka a kontrabasisty Víta Fialy zpívala na slavnostním koncertě ke 14. mezinárodnímu kongresu biochemiků v roce 1988.
Závěrečnou sérii DVD tvoří písně z druhé poloviny 80. let, tedy kromě tří ukázek z Potměšilého hosta (Vana plná fialek, Denim blue, Levandulová) také o kousek mladší, přenádherné Čerešně Jaroslava Filipa a Milana Lasici. A právě zpracování Levandulové v režii Eduarda Sedláře je vlastně jediným "čistým" videoklipem celého DVD, vzniklým filmovou technikou na objednávku hudebního vydavatelství.
Kromě jednotlivých písniček DVD obsahuje také tři dokumentární filmy, jak je avizováno v podtitulu. Dva jsou z roku 1968. První nese název U Hany Hegerové a reflektuje formou uvolněného vyprávění i obrazových záznamů především její vystoupení v Mekce francouzského šansonu, pařížské Olympii.
Druhý film je spíše uměleckým písničkovým pásmem než klasickým dokumentem. Jmenuje se Co nikdy nepochopím a při jeho přípravě se sešla skutečně vybraná společnost: režisér a scenárista Ján Roháč, kameraman Miroslav Ondříček a kostýmní výtvarnice Ester Krumbachová.
I výběr písní v tomto recitálu je zcela špičkový: Brelovy hity v českých verzích Pavla Kopty Lásko prokletá a Lásko má, cikánská Cesta, Suchého Blázen a dítě či Hapkovo a Radovo Kázání v kapli Betlémské jsou absolutní perly celé kariéry Hany Hegerové. A jejich filmové zpracování je dokonalou ukázkou nejen vizuální poetiky 60. let, ale i toho, jak hodně dokáží velcí mistři udělat s málem.
Třetí dokument je skryt mezi bonusy a je jím příspěvek Fera Feniče o Haně Hegerové z roku 1994 do televizního cyklu Gen. Sympatická a velmi charismatická dáma tady (což komentuje i hudební publicista Jiří Černý v hutném průvodním textu DVD) celých sedmnáct let předtím, než se tak stalo, říká: "Já velmi doufám, že poznám, kdy má být můj poslední koncert." Jak slíbila, tak splnila. I když tím svoje fanoušky nepotěšila.
