Byť je hudební publicistika a kritika výrazně generační záležitost, Lubomír Dorůžka patří k nemnoha osobnostem, které jsou pro mohutnost a kvalitu svého díla ctěny bez nadsázky všeobecně, napříč styly, žánry a generacemi. Jeho tvůrčí dráha samozřejmě přímo souvisela s historickými událostmi druhé poloviny 20. století u nás i ve světě.
Lubomír Dorůžka studoval hudební vědu a estetiku, po roce 1948 přestoupil na obor anglická a americká literatura, který absolvoval. Už za 2. světové války se ovšem začal zabývat hudební publicistikou - v ilegálním "samizdatovém" časopise Okružní korespondence. Po válce spolupracoval s deníkem Mladá fronta (pro jehož následnický list MF DNES píše jazzové recenze dodnes) a s hudebními časopisy Jazz a Rytmus.
V 50. letech, v době, kdy bylo prakticky vyloučeno věnovat se hudební publicistice, zaměřené na americkou hudbu, se Lubomír Dorůžka obrátil především jako organizátor do sféry hudby vážné - pracoval v sekretariátu Pražského jara, Syndikátu československých spisovatelů a ve Státním hudebním vydavatelství.
V souvislosti se společenským táním v 60. letech byl umožněn vznik specializovaného moderního hudebního časopisu Melodie, jejímž šéfredaktorem se Lubomír Dorůžka stal v roce 1964 a funkci zastával až do roku 1970, kdy odešel na protest proti zrušení přidruženého čtrnáctideníku Aktuality Melodie, který byl pod Dorůžkovým "zastřešením" od roku 1969 platformou mladé hudebně-publicistické generace a prvním časopisem, který plně popřával sluchu tehdy aktuálním rockovým trendům.
V 70. až do odchodu do předčasného důchodu pak pracoval Lubomír Dorůžka ve vydavatelství Supraphon a hudební publicistice se věnoval - a dodnes věnuje - jako externí přispěvatel nejrůznějších deníků a časopisů.
Významná vždy byla Dorůžkova organizační činnost: spoluzakládal pražský Mezinárodní jazzový festival, inicioval založení Mezinárodní jazzové federace, jejímž byl viceprezidentem i prezidentem, a byl místopředsedou České jazzové společnosti.
Lubomír Dorůžka je autorem řady knih převážně s jazzovou tematikou. Mezi nejvýznamnější patří Od folklóru k Semaforu (1964), Panoráma populární hudby 1918-1978 (1981), Panoráma jazzu (1990), Český jazz mezi tanky a klíči, 1968-1989 (2002). Napsal monografie kapelníků Karla Vacka a Karla Vlacha a v neposlední řadě vynikající knihu memoárů Panoráma paměti (1997).
Nepřehlédnutelná je Dorůžkova činnost editora textů, tak či onak souvisejících s jazzem a americkou literaturou. Čtyři sborníky, které uspořádal se svým celoživotním přítelem Josefem Škvoreckým jsou dodnes v antikvariátech mimořádně vysoko ceněny: Americká lidová poezie (1961), Tvář jazzu (1964), Jazzová inspirace (1966), Tvář moderního jazzu (1970).
Jako překladatel se Lubomír Dorůžka věnoval především americké literatuře, zejména pak Francisi Scottu Fitzgeraldovi (přeložil jeho nejzásadnější díla Velký Gatsby, Diamant velký jako Ritz a Něžná je noc). Jeho jméno najdeme i pod českým překladem Tolkienova Hobita - v tomto případě však kolegiálně "propůjčil jméno" proskribovanému překladateli Františku Vrbovi.
Lubomír Dorůžka je nejen zakladatelem významného českého hudebního rodu (syn Petr je též hudebním publicistou a předním evropským specialistou na world music, vnuk je známý jazzový kytarista David, který za své poslední album Silently Dawning aktuálně obdržel žánrového Anděla), ale vlastně také moderní hudební publicistiky jako novinářského žánru. Dorůžkova erudice, gentlemanství a mimořádná schopnost poutavého psaní je stálým zdrojem poučení pro nové a nové generace jeho následovníků.
