Psali si proto hojně a jejich korespondence z let 1938-1948 teď vychází pod názvem Ej bogatýre Makoviči, obrazotvorče. Sestavil ji Ivan Klimeš a v sobotu odpoledne ji formou scénického čtení představí na Světě knihy.
"Heleď, jak pozdě odpovídám, se mnou už to, hochu zlatý, jinak nebude, dokud budu u tý prašivý filmový branže," omlouvá se Frič Žákovi v srpnu 1942 a dodává: "Kdybych ti měl vyprávět, co se mnou skoulel Lucernafilm za lumpárnu!" Oslovuje ho obvykle Jaroušku nebo Jarouši, podepisuje se jako Mac.
Režisér, herec, scenárista, výtvarník a muzikant Martin Frič
To v opačném směru chodí dopisů několikanásobně víc a scenárista je mnohem vynalézavější. Píše Fričovi místo oslovení zvolání "Staréčku, staréčku, to nám to utíká!", když zrovna slavní narozeniny. Říká mu Sněhuláčku z chlumů hodkovičkovských, tituluje ho Milený Makodlaku nebo dokonce Můj drahý Poto-Macu a dál vysvětluje, že to byla "taková jachta, co tam Churchil s Rooseweltem šili boudu", než se pustí k jádru dopisu.
A přidává báseň: V jasmínu loubí sedím u mlíka / namísto opice mně trápí kolika, přičemž verše podepisuje jako Li-po. A jedním z oslovení je právě i ono v titulu knihy použité Ej bogatýre Makoviči, obrazotvorče.
I vážné věci jsou však námětem jejich korespondence, ostatně většina dopisů spadá do válečného období, kdy nebylo nazbyt ani potravin, ani optimismu. A oběma chyběl alkohol a kuřivo. V červenci 1945 píše Žák: "Velevážený mistře, vy dostanete malej balíček a v něm bude 58 cigaret. To nejni skrz to, že bych chtěl k filmu, nýbrž pouze z té příčiny, že si Vás vážím a vím, že rád kouříte a nemáte co. Moc prima druh to nejni, na Vás to nebude dost jemný, ale čert vem jemnost, je v tom pravej tabák a v tom tabáku nikotin."
Proč psal režisér tak málo? "Žák byl muž pera, Frič obrazu," vysvětluje jednoduše v doslovu Ivan Klimeš frekvenci psaní obou pánů. Navíc Frič natočil v roce 1933 osm celovečerních filmů, v roce 1936 jich bylo šest a Cesta do hlubin študákovy duše byla jeho v pořadí devětatřicátým filmem, není tedy divu, že byl vytíženější než Žák.
Mezi řádky se tu objevuje i Fričova touha po epické filmové látce, v jednu chvíli oba přátelé dokonce korespondují o nikdy nezrealizovaném životopisném filmu o Janu Žižkovi. Knihu vydal Národní filmový archiv.
