Autorky Karolína Kozáková a Elina Machálková se až do včerejška osobně nikdy neviděly. Poprvé se setkaly až na křtu knihy Memoáry romských žen, která popisuje jejich životy.
Karolína - cesta životem v cikánském voze se jmenuje část knihy, jejíž autorkou je třiasedmdesátiletá Karolína Kozáková. "Kočovali jsme ve voze až do roku 1939, pak to bylo zakázané," vzpomíná Kozáková na své dětství.
Pak byli nuceni usadit se v Březových Horách u Příbrami. "Vůz jsme si nechali a každé léto jezdili," popisuje tehdejší životní styl rodiny.
"Pan prezident Masaryk říkal, že dokud budou Cikáni jezdit po světě, bude svoboda," vzpomíná na blížící se světovou válku autorka druhé části knihy nazvané Elina - sága rodu Holomků, osmasedmdesátiletá Elina Machálková.
Přestože na rozdíl od Karolíny Kozákové nikdy nekočovala, shodnou se ve spoustě věcí. "Masaryk byl výborný prezident. Dokud žil, Hitler si na nás netroufl," notují si obě ženy. Začátek čtyřicátých let se ještě nesl v klidném tónu.
O život začalo oběma ženám jít až v roce 1942. "Dozvěděla jsem se, že moje rodina ve Svatobořicích má jít do transportu, tak jsem tam ještě v noci jela a odvezla odtud svoji tříletou neteř. Zachránila jsem jí tím život," vzpomíná Elina Machálková.
"Nás v Březových Horách jednou zachránil sám četník, přišel nám říct, ať utečeme," povídá zase Karolína Kozáková.
Dvakrát však měla se svojí rodinou namále. "Měla jsem bohatého bratrance Edu a ten nás dvakrát vytáhl z transportu do plynu," vzpomíná na chvíle, kdy šlo skutečně o život. Elinu Machálkovou před transportem uchránil starosta Nesovic.
"Už jsme byli na nádraží, přišla se tam s námi loučit půlka vesnice, všichni plakali," vybavuje si Machálková podrobnosti. Chvíli před odjezdem jim život zachránil starosta, který se kvůli místním Cikánům vydal orodovat na gestapo.
"Potkala jsem teď jeho syna a říkala jsem mu, Josef, tvůj tatínek sedí v nebi vedle pána Boha," říká tiše Elina Machálková.
"Aby se víc Cikánů nerodilo," stálo v dopise
V srpnu roku 1944 dostala Elina Machálková příkaz, aby se nechala sterilizovat. "Bylo tam doslova napsáno, že to je z důvodu, aby se nerodilo víc Cikánů," rozčiluje se žena. Půl roku se pak musela skrývat v Olomouci u příbuzných.
"Po válce jsem chtěla jít studovat, ale byla jsem těhotná. Raději jsem si nechala dítě," říká rozhodně. Až do konce osmdesátých let pracovala v masně, její bratr byl ale profesorem na architektuře a měl čtyři akademické tituly.
"Se všemi lidmi se dá žít," usmívá se Karolína Kozáková. "Když se člověk chová slušně a pracuje, nezáleží na rase," vzkazuje všem lidem. "Nevím, možná jsem se se štěstím na lidi už narodila," dodává tiše Karolína Kozáková.
