Ornest odešel týden poté, co Česká televize na ČT 2 v pořadu Ornestinum odvysílala Vajíčko, slavné představení jeho éry z roku 1968 s Václavem Voskou v hlavní roli, a také dokumentární divadelníkův portrét, který režíroval Ladislav Daneš. "Původně jsme Otu Ornesta točili vlastně jen tak soukromě, jako bychom si tiše říkali - Kdoví jestli se těch jeho devadesátin dožijeme my - anebo on," zavzpomínal Daneš.
"Ornest byl nedostižný v tom, jak dokázal spojit náročný, intelektuální, současný repertoár s nejvyšší úrovní bulváru v tom nejlepším slova smyslu," uvedl producent ČT Ondřej Šrámek. "I Vajíčko ukázalo, že nezestárlo - Ornest ovládal vzácné umění být chytrý, vkusný a přitom přístupný širokému okruhu diváků. Navíc coby režisér i principál ctil řemeslo, z něhož se teprve rodí umění."
Ota Ornest se narodil 6. července 1913 v Kutné Hoře. Vydal se na uměleckou dráhu stejně jako jeho bratři (herec Zdeněk Ornest zemřel před 12 lety, básník Jiří Orten zahynul roku 1941). Vystřídal několik scén, válku prožil v Británii, kde pracoval v československém vysílání BBC, po válce nastoupil do pražského Realistického divadla a v letech 1950-1972 vedl zlatou éru Městských divadel pražských.
"Herci si tu snad ani naplno neuvědomovali, že žijí tak trochu v závětří. Tím, kdo nesl kůži na trh, byl ředitel Ornest. Ano, aby mohl obstát a ochránit soubor před vnějšími vlivy, dopouštěl se kompromisů. Nicméně jeho loajalita vůči nadřízeným orgánům měla své ručení omezené, takže byl neustále konfrontován s jejich tlakem," napsala Marie Valtrová v knize Ornestinum.
Ornest v roce 1968 přijal členství v Městském výboru KSČ. "Domnívali jsme se, že porazíme shnilé, konzervativní křídlo strany a podaří se nám nastolit demokracii," komentoval to v jiném rozhovoru s Valtrovou. Normalizace ho však odstavila - neprošel prověrkami, začátkem roku 1973 byl odvolán z funkce ředitele MDP s tím, že může zůstat jako režisér.
Následoval vyhazov z DAMU, kde byl docentem režijní a dramaturgické výchovy. Po prázdninách v roce 1976 bylo Ornestovi oznámeno, že na příkaz KSČ musí z MDP odejít. Předseda stranického výboru jej vyprovázel slovy: "Naše divadlo toho pro tebe tolik udělalo - udělej taky něco ty pro ně: nedělej potíže!"
V lednu 1977 se Ornest ocitl v ruzyňské věznici - byl ve styku s některými exilovými kruhy i s domácími disidenty. Z vězení se dostal až po roce a půl, ale po velmi ponižujícím aktu. Po roce ve vazbě se konalo líčení a Ornest dostal tři a půl roku za podvracení republiky. Bylo mu pětašedesát a byl na pokraji duševních i fyzických sil.
Dostal ďábelskou nabídku: učiní prohlášení v televizi, může si zažádat o milost a prezident to podepíše. "Zeptal jsem se, co má být obsahem mého projevu," vzpomínal Ornest. "Odpověď zněla, že to záleží na mně, protože oni mi do toho mluvit nebudou. Prohlásil jsem, že bych raději umřel, než abych uvedl jméno jediného člověka, o kterého mají zájem. Na to mi odpověděli, že je to moje věc. A tak jsem si zahrál v televizi. Přijel celý štáb. Učinil jsem doznání, ve kterém jsem nikomu neublížil."
Prezident Husák skutečně milost podepsal. Po propuštění nastala nejhorší doba života, vzpomíná Ornest: "Pro někoho jsem byl kriminálník, pro jiného zrádce, další - i z mého nejbližšího okolí - rozšiřovali fámy, že jsem se upsal Státní bezpečnosti." Osmdesátá léta strávil jako redaktor Židovské ročenky a Věstníku Rady židovských náboženských obcí, po pádu režimu se stal uměleckým šéfem Středočeského divadla. "Strašně bych přál českému divadlu, aby se tu hodně brzy objevil člověk s takovým talentem a s tak hluboce lidskými vlastnostmi, jako byl Ota Ornest," vzkázal Postránecký.
 Odešel. Ota Ornest na archivním snímku z roku 1997. |
