S jakými pocity opouštíte Národní divadlo a tuhle historickou ředitelnu?
Ze mě žádné emoce nedostanete, ty si odbývám při představeních a v osobním životě. Nevím, proč bych měl prožívat bůhvíjaké pocity při předávání beden s archivem a při sepisovaní předávacích protokolů.
Ale tyhle stěny leccos pamatují a vy jste do nich také otiskl kus své existence. Takový prostor se neopouští bez hnutí brvou. Jiří Srstka Více o odchodu Jiřího Srstky čtěte ZDE.
Beru to střízlivěji. Ano, tahle historická ředitelna působí nádherně, ovšem z pětadevadesáti procent se v ní nedějí nádherné věci. Koneckonců zrovna v těch místech, kde nyní sedí váš kolega fotograf, někdy ve dvacátých letech ranila mrtvice legendárního šéfa činohry a režiséra Karla Hugo Hilara, asi protože nevydržel tlak všemožných okolností.
Ale dám vám poněkud aktuálnější příklad: minulý pátek v poledne, uprostřed největšího balení, jsem byl z technických a provozních důvodů nucen přeložit veřejnou generální zkoušku opery Macbeth na pondělí večer, aby se přes den mohla udělat technická zkouška. Kvůli tomu jsem zrušil představení Maryši a nahradil ji onou generálkou. Stalo se tak za poněkud neradostných reakcí šéfa činohry Josefa Kovalčuka, poněvadž Maryša v režii J. A. Pitínského je erbovním představením a Kovalčuk se chtěl právě touto inscenací rozloučit se svou funkcí, z níž k 30. červnu také odchází. Navíc se ke mně dostavili zástupci odborových organizací a vyjadřovali své rozčarování nad tím, že přesun byl ohlášen s tak malým předstihem. Hrozili stávkou. Takže jsme v téhle místnosti vedli asi devadesátiminutovou vzrušenou diskusi, jestli na stávku mají právo.
D i v á c i s v e ř e p ě l p ě j í n a t r a d i c i
Kdy jste se za těch osm a půl let ředitelování dostal do největšího tlaku?
Během té doby nedošlo k nějaké události, která by mě úplně poničila. Byla to shoda různých okolností, ale i velmi šťastných náhod, protože když si třeba vzpomenete na letošní pád kulis na paní Ivu Janžurovou, tak to je příhoda, která by při dramatičtějších následcích mohla právem zdevastovat každého ředitele. Horké chvíle jsem zažíval třeba také kolem Dalibora režírovaného J. A. Pitínským, kdy publikum bučelo a média to rozmázla. Snažil jsem se v ND budovat organizační strukturu, která by nebyla vázaná na jednu osobu, což považuji asi za to vůbec nejdůležitější, co jsem v provozu Národního divadla dokázal. Poskytl jsem šéfům souborů a jejich lidem autonomii, protože kdyby vše bylo centralizováno přes ředitele, zešílel bych.
A nebyla například aférka kolem modernizovaného Dalibora ku prospěchu věci? O Národním se víc psalo a otevřely se otázky, jak přistupovat k tradicím a jaká je míra divácké tolerance, která také o něčem vypovídá.
Narodil se 20. prosince 1958 v Praze. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a nastoupil jako podnikový právník do stavební firmy. Po roce 1989 přešel do Divadelního ústavu, kde byl náměstkem ředitelky. V lednu 1992 přišel na post správního ředitele Národního divadla v Praze a od 1. ledna 1994 byl jeho ředitelem. Na vysoké škole hrál amatérské divadlo, soukromě studoval operní zpěv. Na DAMU přednáší autorské právo. Když se loni dověděl, že ministr kultury Pavel Dostál si na příští funkční období za ředitele Národního divadla vybral dosavadního šéfa Státní opery Praha Daniela Dvořáka, uspěl ve výběrovém řízení na post ředitele v divadelní a literární agentuře Dilia. Spolu s ním ze svých postů v ND odcházejí i šéfové uměleckých souborů - Josef Kovalčuk (činohra), Josef Průdek (opera) a Vlastimil Harapes (balet). Jiří Srstka je ženatý a má dvě děti.
Nemluvím o tom, zda takové události mají obecně negativní nebo pozitivní dopad. Obojí vás jako ředitele Národního může vyhodit ze sedla. Ve vztahu veřejnosti k Národnímu divadlu se projevuje především tradicionalistická sveřepost. Například šéf opery Průdek inscenoval Prodanou nevěstu tak, aby naplnil dedikaci Bedřicha Smetany, to jest, že jde o komickou operu. Co nastalo, si nedokážete představit: plynuly stížnosti až na ministra kultury a na předsedu vlády. Co se to děje, že národní kultura je v Národním divadle hanobena a ničena?! Vyhoďte ihned ty hrobaře kultury! - stálo taky v těch dopisech.
Kdo takové dopisy píše?
Široké spektrum lidí. Pochopitelně to začíná od babiček v Dolní Lhotě, které zmiňovanou inscenaci Prodané nevěsty vůbec neviděly a jen se doslechly od sousedů, že to bylo příšerné, protože Vašek jezdí na kole. Vedle toho je rozčílí fakt, že Mařenka si navléká punčochy při rozhovoru se svým otcem a že v průběhu opery se konzumuje polévka, což podle jejich názoru - pamatuji se na ty argumenty velice dobře - je naprosto nepřípustné, neboť na stůl české vesnice 19. století patří toliko krucifix a bílý chléb. A portfolium pisatelů končí až u divadelních odborníků, kteří třeba argumentují tím, že kolega Průdek posunul děj asi o osmdesát let, a to prý zásadním způsobem nabourává smysl tohoto Smetanova opusu. Vedle toho existuje jistě velká skupina lidí, kterým se takové pojetí klasiky líbí, jenže ti mlčí a nemají potřebu psát děkovné dopisy.
D o t a c e k l e s a j í, t r ž b y z e v s t u p n é h o r o s t o u
Vy jste v médiích často poukazoval na finanční nejistotu divadla. Byl to od vás určitý způsob prevence, anebo skutečně zoufalé pokusy v poslední chvíli nějaké peníze získat?
Obojí.
Jak se na financování Národního divadla odrážel polistopadový vývoj české společnosti?
Finanční rozpočet ve státní příspěvkové organizaci, jakou je i ND, skládáte ze dvou částí. Jednou je státní příspěvek, druhou výnosy, tedy příjmy divadla. U výnosů ND nastala relativní stabilita - od roku 1992 rostly zhruba stejně jako inflace, takže se podařilo udržet jejich reálnou výši. Dnes naše vlastní výnosy kryjí rozpočet ND ze šestatřiceti procent.
Díky čemu více vyděláváte?
Naše lístky na operu a balet jsou ve své kategorii nejdražší v Praze, činohru držíme na nižší cenové úrovni. Tím jsme zvýšili výnosy, ovšem za cenu rizika, že při dnešní konkurenci kulturní nabídky v hlavním městě přestanou lidi do Národního chodit, což se naštěstí nestalo. Sponzoring, který se nám v téhle sezoně podařilo získat, činí dvaadvacet milionů, což procentně vzhledem k celkovému rozpočtu ND odpovídá procentuelním měřítkům v západní Evropě. A vedle toho, jako hlavní finanční zdroj, je nevyzpytatelný státní příspěvek, neboť můžete jen doufat, že ministerstvo kultury slibované peníze ze státního rozpočtu skutečně obdrží a poskytne vám je.
V reálných cenách se to má s vývojem státních dotací Národnímu divadlu jak? Klesají? Stagnují? Stoupají?
Právě o tom jsem měl loni v únoru s ministrem Dostálem těžký spor. Srovnal jsem různé finanční trendy ND také ve vztahu k inflaci a zjistil jsem, že u státního příspěvku nastal reálný pokles asi o nějakých deset procent. A to jsem konstatoval s tím, že bude-li se tahle tendence prohlubovat, přinese to neblahé důsledky.
Co Dostála tak rozčílilo?
Podle jeho tehdejších slov prý Národní divadlo vyhazuje zbytečně moc peněz za honoráře externích umělců. Snažil jsem oponovat konkrétními čísly - samozřejmě ve vztahu ke kvalitě. Jestliže ND chce mít mezinárodně srovnatelnou úroveň, nemůže pracovat s umělci třetí kategorie. Nedávno u nás Čertovu stěnu režíroval slavný Brit David Pountney. Zdůrazňuji,že za třetinu honoráře, který inkasuje v jiných zemích. Přitom je to člověk, který si umí peníze počítat velice dobře. Jednání zahájil tím, že mi přinesl své smlouvy z Metropolitní opery či z Vídeňské státní opery a říkal: Tak, Jiří, tady jako ouverturu k našemu jednání si přečti, co beru. Naše diskuse o jeho honoráři v ND trvaly dva dny. Nakonec jsme se dostali na třetinu původně požadovaného honoráře. To bylo takové naše obecnější měřítko: musíme se dostat na třetinu obvyklé ceny v případě, když jsme chtěli získat někoho, kdo něco znamenal, a přitom by pro nás byl ve svých relacích nedostupný. Přesto ministru Dostálovi ty částky připadaly - nechával si je zjišťovat - neúměrně vysoké.
Myslíte si, že se váš spor s Dostálem podepsal na tom, že vás nevybral jako ředitel ND i pro příští období?
Do určité míry asi ano.
O p e r a j e n e k ř e s ť a n s k y d r a h á v c e l é m s v ě t ě
Vy byste si představoval pro Národní divadlo více peněz, ale ta zhruba čtvrtmiliarda korun, která do něho každoročně ze státní kasy doteče, připadá některým lidem sakra hodně...
To je vysvětlování na knihu, řeknu alespoň náznak. Provoz Národního divadla je neefektivní a finančně náročný shodou dějinných okolností. Je tu historická budova, je tu Stavovské divadlo, je tu areál ND na Národní třídě, který by bylo - z hlediska praktičnosti a finanční náročnosti - třeba ihned vyhodit do vzduchu, protože to, co tady soudruzi v osmdesátých letech postavili, je z divadelního a finančního hlediska neuvěřitelné. Sice se tu rozkládá rozlehlý areál budov, ale nemáme například zkušebnu, která by rozměrově odpovídala scéně Národního divadla. Dílny zůstaly dislokovány kilometry odtud, na Floře, sklad dekorací rovněž - u Apolináře. To je svého druhu unikum. Za těchto podmínek kolotají na dvou scénách tři soubory: činohra, opera, balet. Provozně by bylo daleko lepší, kdyby v historické budově působily jen opera a balet a ve Stavovském zase činohra. Jenže tím by se ředitel vystavil nekonečným a oprávněným výtkám, jak je možné, že činohra není v historické budově, v níž se hraje od roku 1883, a ve Stavovském, kde byla světová premiéra Dona Giovanniho, se nehraje opera.
Musím ale říci ještě něco. Jestliže stát nebo město chce provozovat velký operní nebo baletní dům, tak neexistuje způsob, jak se při udržení standardních uměleckých kvalit dostat na vysokou finanční soběstačnost. Ta se v západní Evropě pohybuje mezi deseti a dvaceti procenty. A když se tam nyní vedou o takových divadelních domech nekonečné diskuse, pak nikoliv o tom, zda by si nemohly o hodně více vydělat, nýbrž o tom, kolik takových stánků si je možné dovolit. Může mít Berlín tři opery? A Paříž čtyři? Opera je nekřesťansky drahá v celém světě.
Padla tu zmínka o nelibosti ministra Dostála vůči nákladům na hostování v ND. V zásadě totéž nedávno otevřeným dopisem vytýkal herec Václav Postránecký: stěžoval si na nevytíženost činohry, podle něho je prošpikována hostujícími režiséry a herci.
Z těch tří souborů, které Národní má, je konzervatismus nejsilnější právě v činohře; možná i proto, že v této kategorii není a ani nemůže být příliš konkurence se zahraničím - výborní herci jsou vesměs právě v Národním, kdežto výborné zpěváky či tanečníky můžete najímat po celém světě... Ale i Národní divadlo se musí pohybovat v čase, musí dostávat impulsy zvenčí, nelze hrát stále jen především Klicperu, Tyla, Jiráska, Mrštíky, jak by si v ND řada zaměstnanců přála. Umělci jsou velice emotivně postižení lidé a pro kolegu Postráneckého to platí dvojnásob. Když jsem se ho kdysi ptal, co by navrhoval hrát v činohře a s jakými režiséry, nedokázal souvisle odpovědět. Konzervativní křídlo v činohře nemá žádnou jasnou představu o budoucím, zhlížejí se pouze v minulosti.
Je vůbec nutné zas a znovu hrát v ND českou dramatickou klasiku?
Myslím, že dnes je možné zařazovat ji na repertoár pouze tehdy, když najdete režiséra, který je schopen inscenovat ji ojedinělým způsobem. Takovým příkladem je pro mě Lucerna v režii Vladimíra Morávka nebo Maryša, jak ji pojal J. A. Pitínský.
 Odstupující ředitel Národního divadla Jiří Srstka (vlevo) a jeho nástupce Daniel Dvořák na tiskové konferenci, která se konala 27. června 2002 v Praze. Dosavadní intendant Státní opery Praha, režisér a scénograf Daniel Dvořák se ujme funkce 1. července. |
