Scéně dominuje stavba připomínající spíše než hrad zájezdní hostinec - jeho vnější zdi, stejně jako další náznaky budov, pokrývají abstraktní vzorce známé z renesančních sgrafit.
Zevnitř k nám z velké roury, z níž posléze poteče krev, doléhají hlasy nebo zpěvy, za prosklenými dveřmi sugestivně prosvítá světlo. Vlevo je malé pódium, na němž léčí Parsifala (Roman Zach) z neurčitého traumatu Martin Finger v roli rytířova nevlastního bratra Fairefise - jako kdyby se dítě trpící autismem někdo snažil vpravit do elementárního kontaktu s realitou.
Fairefis nahrává Parsifalova slova na velký magnetofon a znovu mu je pouští. V pozadí se nachází malé orchestřiště, na něm hudební těleso složené vesměs z dechových nástrojů. Parsifalovým traumatem je vražda, neboť zabil Červeného (Martin Pechlát), aby se zmocnil jeho zbroje a odění. Parsifalova sestřenice Siguna, kterou hraje mezzosopranistka Karolína Berková, vyjadřuje svou bolest pouze mimikou a zděšeným modulovaným zpěvem beze slov, neboť mrtvý byl jejím milým. Cesta k nápravě nebude snadná.
První potíž spočívá v tom, že výše uvedenou "synopsi" nelze bezprostředně vyčíst z toho, co se zašmodrchaně odehrává na scéně, všechno si musíme pracně luštit dodatečně. Druhá potíž: silná slova jako předurčenost, hledání nebo bloudění působí jako poetické konfety ve slovní hříčce s kořeny v surrealistické poetice, která zde vůbec nefunguje.
Jaký smysl může například mít právě v ději časté slovo předurčenost bez vztahu k prozřetelnosti? Za třetí: postavy trpí přemírou stylizace, neboť mají tvořit jen podstavce pro citáty vytržené ze srozumitelného kontextu. Nový kontext jim přitom přirozenou vnitřní logickou pružinu nedodal. Z toho důvodu také herci - staticky a místy s protivně předstíranou přemýšlivostí - nepoměrně více mluví než hrají.
Přísně vzato, nemají co hrát. Platí to i pro Jana Novotného v dvojroli krále Anfortase a rybáře Trevrizenta. Karolína Berková má štěstí, že i ve druhé části v roli kněžky Repanse de Joi (což lze volně přeložit jako Rozlev radosti) může více zpívat než hrát - v bílém koupelovém županu, s bílým "turbanem" na hlavě a v doprovodu děvčátek ze sboru Chorus angelus. Štěstí má i proto, že hudba Petra Haase prokazuje zjevně větší invenci než Jařabův text.
DAVID JAŘAB: Parsifal - Legenda o grálu
Divadlo Komedie Praha. Režie David Jařab, hudba Petr Haas, scéna Mambourg, kostýmy Sylva Zimula Hanáková.