Devadesátá léta překreslila divadelní mapu

13. prosince 2000 13:10

Až se budou psát dějiny tuzemského divadla devadesátých let, bude v nich muset mít pořádně dlouhou kapitolu fenomén muzikálu. Ne snad, že by šlo o žánr zdejším tvůrcům neznámý. Odedávna se jezdilo do Karlína, muzikálové produkce uváděla i řada dalších scén a svébytné postavení v této oblasti měl kupříkladu Semafor. Nicméně možnost představit svět muzikálů s velkolepostí jemu vlastní, k níž patří lesk hvězd a investované miliony, přinesl právě až pád komunismu. Zatím posledním velkým projektem je středeční premiéra muzikálu Monte Cristo.

PRVNÍ BYLI BÍDNÍCI
Předskokanem v této oblasti byl muzikál Bídníci (Les Misérables), pro který si pronajal v létě 1992 producent Adam Novák pražské Divadlo na Vinohradech. Mnozí čeští divadelníci tehdy pochybovali, zda se najde dost lidí ochotných platit za vstupenky několik set korun. Po rozpačitém rozjezdu se ukázalo, že se čeští diváci neliší od publika v jiných zemích, a Bídníci začali plnit kasu. Jenže pronájem Vinohrad v září 1992 skončil a Novák nenašel další vhodný prostor.

Na novou výpravnou produkci západního střihu diváci čekali až do července 1994, kdy se v Divadle Spirála na pražském Výstavišti objevila "rocková opera" skladatele Andrew Lloyd Webbera a libretisty Tima Rice Jesus Christ Superstar. Po Ježíši začaly přibývat další tituly včetně domácích novinek. Inspiraci hledali jejich tvůrci u nejrůznějších autorů - od Raye Bradburyho přes Borise Viana až po Shakespeara či Boženu Němcovou. Jejich vynalézavost směřovala i k netradičním místům - muzikály se hrály na ledních plochách zimních stadionů nebo v cirkusovém stanu.

Nedostatek vhodných sálů vedl i k čilému stavebnímu ruchu. Spirála, Pyramida, Milénium či Kalich - to jsou jména nových muzikálových scén v hlavním městě; nemluvě o hlavním sálu v Kongresovém centru. A další se stavějí: pražský palác U Hybernů zahájí provoz na přelomu let 2001/2002 a speciální scénu pro své hudební projekty staví i Městské divadlo Brno.

NORMÁLNÍ STAV
Některé tituly propadly, jiné přilákaly desetitisíce či statisíce diváků. Rekordmanem se stal Dracula, který si připsal přes milion a čtvrt prodaných vstupenek a expandoval do zahraničí. Začalo se mluvit o muzikálovém boomu. Někdo ovšem oponoval, že jde o dočasnou módu.

S tím nesouhlasí režisér Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno, který jako libretista několik muzikálů napsal. "Muzikálový boom začátku devadesátých let pokládám spíše za návrat k normálnímu stavu," míní. Podmínky pro rozvoj hudebního divadla byly podle něho dříve brzděny i z ideologických důvodů. "Hudební divadlo souvisí i s jistým druhem radosti, která musí být spontánní a nedá se nařídit ani uhlídat." Navíc tu byl i nezanedbatelný problém finanční. "Hudební divadlo vyžaduje poměrně velké finanční náklady - zvukovou techniku, orchestr, balet... Už Voskovec a Werich měli v Osvobozeném divadle mnohem větší náklady než jiné scény."

MIKROVLNKA A MUZIKÁL
Na působení soukromých muzikálových produkcí musela zareagovat i repertoárová divadla. "Celou scénu drasticky změnilo, když do ní v devadesátých letech vstoupil kapitál," míní dramaturg Vojen Drlík z brněnského Národního divadla, který pokládá za přínos velkých muzikálů to, že se jim podařilo překročit poměrně úzký rámec divadelního světa, respektive publika. "Před lety patřil k vybavení domácnosti šicí stroj. Dnes je to mikrovlnka. A k ní patří ještě návštěva muzikálu," tvrdí Drlík.

Nové produkce vyvolaly poptávku po školených interpretech, což zprostředkovaně vede k tomu, že vyrůstá komplexně vybavená herecká generace. Znát je to zejména na výsledcích Mošova Městského divadla, jehož muzikálové produkce se prosadily i v tvrdé konkurenci západního trhu. Stranou nezůstalo ani Hudební divadlo Karlín, které v létě absolvovalo s My Fair Lady turné po Japonsku.

ŠANCI MÁ I OPERETA
Divadelníci působící na repertoárových scénách se přitom shodují, že peníze jsou sice v žánru hudebního divadla důležité, ale nejsou zdaleka to hlavní. "Musíme se pokusit nabídnout to, co jinde nehrají, a navíc pozoruhodným způsobem," tvrdí šéf operetního souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla, režisér Roman Meluzín. Ten navíc zastává názor, že by si měly soubory i orchestry budovat široký okruh spolupracovníků. "I kdybych měl v souboru dvacet lidí, tak s nimi stejně nemůžu dělat všechno," vysvětluje. Na další mezeru upozorňuje sbormistryně Irena Pluháčková. "Nyní tady není jediná soukromá muzikálová produkce, která by používala živý orchestr. Na playbacky se točí i sbory a v tom je naše přednost, protože hrajeme naživo," dodává.

Podle ředitele karlínské scény Ladislava Županiče nemusí muzikály převálcovat ani operety - když se jim věnuje patřičná pozornost. Dokládá to úspěchem Země úsměvů, pro niž v Karlíně vypsali konkurs na hlavní role. "A Petr Kracik ji zkoušel s takovým nasazením, jako když se dělá velký muzikál." S ním souhlasí i Meluzín. "Z klasické operety přežije především velká muzika," míní. "Příběhy jsou to v mnoha případech plytké, ale na repertoáru ji udrží vrcholné výkony zpěváků, sboru a orchestru. To může přenést operetu do příštího tisíciletí."

NEJNAVŠTĚVOVANĚJŠÍ TUZEMSKÉ MUZIKÁLY
Titul/divadlo	Počet repríz	Počet diváků	Kapacita sálu
Dracula/Kongresové centrum	916	1 274 400	1562***
Evita/Divadlo Spirála	331	90 000	832
Hair/Divadlo Pyramida	230	? **	860
Hamlet */Divadlo Kalich	258	117 000	480
Jesus Christ Superstar/Divadlo Spirála	1288	850 000	832
Johanka z Arku*/Ta Fantastika	228	99 636	437***
Krysař/Ta Fantastika	598	252 356	447
*Muzikály, které se ještě hrají - jejich údaje platí k 12. prosinci.
**Produkce muzikálu Hair počet diváků nezveřejňovala.
*** Kapacita sálu Kongresového centra, kde se hrál Dracula, byla během jeho uvádění zvětšena. U Johanky z Arku se kapacita hlediště Divadla Ta Fantastika oproti Krysařovi zmenšila.

Johanka přesvědčuje krále, aby ji svěřil velení nad svou armádou. Karel VII. je zásahem boží moci polekán.

Ani Johanka, ani kapitán Le Hire neví, co si počít s citem, který mezi nimi vznikl

Johanka poprvé slyší své hlasy