Pěkné to bylo, když vyznamenané hvězdy kynuly davům, ale všední dny mají taky něco do sebe.
Přinejmenším už nehrozí další poselství lidstvu, na která začíná být člověk alergický.
Po Redfordově školení o umění bojujícím a po Sharon Stoneové, jejíž osobité výroky o míru už kolují nejen karlovarskou půdou s pobavenými komentáři, se politickým vzkazům nevyhnula ani poslední nositelka Křišťálového globu za mimořádný přínos světové kinematografii Liv Ullmannnová.
Nutno ovšem předeslat, že norská herečka s mezinárodním věhlasem a výjimečnou galerií bergmanovských postav jednak nemluví do větru, protože už léta skutečně pracuje pro uprchlické organizace, jednak dovede své názory a postoje inteligentně zformulovat i charismaticky sdělit.
O pomoc ženám a dětem třetího světa tedy nežádala čekatelka korunky Miss, nýbrž skutečná osobnost, a slzy nedolovala tvářička z telenovely, nýbrž mistrovská herečka, které by člověk uvěřil, i kdyby své zanícení jen předstírala. Což nedělá.
Vychutnala si taky možná nejdelší potlesk, ovšem z příčin dosti ostudných: trvalo totiž nekonečné vteřiny, než se sál vedený příkladem hrstky statečných pamětníků konečně rozhoupal a zvedl k hereččině poctě své ctěné pozadí ze sedadel.
Už kvůli těmhle nervům, zda velká sláva neskončí velkou společenskou ostudou, je radost vstávat do obyčejného festivalového dne, kdy nehrozí další projevy ani trapasy.
