RECENZE: Já, pedofil a umělec. Danielův svět se kloní k autoportrétu

Promítal se na jihlavském festivalu, kde dostal diváckou cenu, pak na Berlinale v sekci Panorama. Nyní dokument Danielův svět, jenž slibuje pohled do pedofilní komunity v Česku, jde i do kin.

Daniel je mladík, který se rozhodl promluvit. Svou pedofilní orientaci netají ani před vlastními blízkými, ani před svými známými, do jejichž malého synka se beznadějně zamiloval. Nyní vše vyhlásil přímo před kamerou – člověk by mu měl tleskat za odvahu. A přece tady něco nehraje.

Paradoxně potíž vůbec nespočívá v předpokládané obecně zakořeněné nedůvěře vůči pedofilům jako takovým, nýbrž právě a pouze ve způsobu, jakým vystupuje konkrétní hrdina snímku. Od úvodu z rozhlasového studia, kde nahrávají jeho pohádku, o sobě přímo i nepřímo naznačuje: Jsem pedofil, ale taky umělec. Hlavně umělec. Studuji literární akademii, chci se stát spisovatelem, o svém předurčení jsem vydal knihu, hraju o něm divadlo...

A dokument se tak pozvolna mění v sebevzhlíživý, dost strojený autoportrét, včetně scén ve vaně.

V roli hvězdy

Je to zvláštní trojboj. Jeden zápas tu vede hrdina se svým bezvýchodným údělem: ví, že nikdy nebude mít běžný vztah, sex, potomky. Ale pro film je zásadnější bitva, již svádí režisérka Veronika Lišková o pojetí látky. A nejtěžší porážku utrpí dramaturgie, protože ji mladíkova osobnost takřka převálcuje.

Logicky by měl pedofil nesoucí svou kůži na trh vést diváka od zvědavosti k soucitu, jenže Daniel si módní coming out vyloženě vychutnává. Je hvězdou svého světa. Hovoří s lékařem – Co budu dělat dalších čtyřicet let života? Masturbace je nuda, i když bezpečná. Hovoří se zástupcem pochodu homosexuálů, do něhož se pedofilové zapojí. Opakuje se – Od sexu mám pravou ruku – a lituje se. V jediné chvíli sám přizná – Už mě to moje kňourání začíná štvát; no právě, diváka ještě víc.

Monolog rozervanosti, který nikdo neusměrňuje a nepřerušuje, tudíž budí netrpělivost. Pomíjí věcné otázky nahlížené z vnějšku – jak mu vlastně jde psaní, co si o něm myslí ve škole, kdo ho živí, čím naplňuje svůj volný čas. Deník bez příběhu se točí v kruhu kolem dvou motivů: stesku, kdy zas uvidí objekt své lásky, a ujišťování, že milovanému dítěti by přece nemohl ublížit.

Chybí druhý pohled

Vemlouvavá sebestřednost ustupuje pouze v působivých situacích, kdy se Daniel setkává se svým okolím. S přáteli ze stejné komunity, se kterými nenápadně obchází dětská hřiště, ale hlavně s vlastní rodinou. S realistickým bratrem, který krčí rameny a hledá neexistující řešení – Je to tvé rozhodnutí, promluvit veřejně, ale můžeš si třeba najít přítele, abys jednou neskočil na dítě? Nebo s matkou, která se na rozdíl od syna cítí před kamerou ve viditelných rozpacích. Kromě nich však „normální“ svět do dokumentu nevstoupí, subjektivní pohled se vyhýbá přímé konfrontaci, která by přitom přesvědčila lépe než nářek.

Danielův svět

60 %

Česko, 2014, 75 min

režie: Veronika Lišková

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.8

Škoda také, že ostatní pedofilové vystupují ve filmu jen okrajově a že ze života navenek neviditelného společenství se tu uplatní pouze zábavné střípky v čele s pedofilními hymnami na internetu. Silné téma jako by si přivlastnil jediný člověk.

„Lidi tě zlynčujou, až to uvidí,“ zazní ve filmu. Ale je to jinak: sama kletba zakázané lásky by vzbudila větší toleranci, kdyby se tak strojeně nestavěla na odiv a na tribuny. Daniel sice posloužil filmovému trendu a možná i vlastní umělecké kariéře, ovšem vůkolnímu vnímání komunity, kterou zastupuje, může sklonem k exhibici spíš ublížit.