Co přimělo vytíženou herečku Danielu Kolářovou, aby vážila stokilometrovou cestu z Prahy do Hradce Králové a ve zdejším Klicperově divadle přijala roli? Právě ta hra zdejšího uměleckého šéfa Davida Drábka Náměstí Bratří Mašínů, v níž se autor ptá: Jsme hrdinové, nebo teroristi, když bojujeme za doušek svobody?
Protagonisty jsou distributorka jehovistického časopisu Probuďte se!, invalidní revizor městské hromadné dopravy a bezdomovec – prodejce Nového prostoru.
"S Davidem Drábkem jsem se poprvé potkala, když na mé domovské scéně v Divadle Na Vinohradech loni režíroval Čapkovu Věc Makropulos. Pak mi dal přečíst Náměstí Bratří Mašínů a já jsem si řekla, že když nezkouším v Praze, mohla bych to zkusit v Hradci. Netušila jsem, co jsem si na sebe ušila. Práce je to velmi příjemná, to pendlování už méně. Zase jsem si však zkusila jinou polohu," říká Daniela Kolářová.
Když jste si hru poprvé četla, co vás nejvíc upoutalo?
Dialogy i děj. Je to skládačka, mozaika. Jste napnutí, kam a do čeho to vyústí. To je na tom nesmírně zajímavé, stejně jako fakt, že se to tváří strašně legračně, ale je to strašně smutná hra. Hrozně dlouho jsem se s takovým divadelním útvarem nepotkala. Když jsem Náměstí Bratří Mašínů četla, dlouho jsem se smála, přišlo mi to úchvatné a vtipné, ale pak mi najednou tekly slzy. Bylo mi až úzko z toho, že existují dnes a denně zmařované životy, že lidi stále někam utíkají, aby nemuseli žít svůj vlastní život. Proč se čte Blesk a podobné kraviny? Protože lidi neřeší sebe, ale třeba Ivetu Bartošovou.
Hrajete Ritu, svědkyni Jehovovu...
Ona jenom tak vypadá, nabízí na ulici jejich časopis Probuďte se!, s tou sektou však nemá nic společného. Rita to dělá proto, že když její manžel přijde domů, jde rovnou spát a ona se tam cítí hrozně. Má to jako náplň života, protože ji to doma nebaví.
Je název jedním z klíčů ke hře?
Určitě. Bratry Mašíny část společnosti hodnotí tak, část jinak. Byla to statečnost? Nebo jsou to vrazi? V názvu je nenápadný otazník, co to znamená být statečný. Jak naložit s vlastním životem a nepromarnit ho? A kde tu statečnost brát? Někdo třeba vůbec netuší, že by si měl takovou otázku položit. Hranice statečnosti má každý jiné a jsou nafukovací. Vždyť sami před sebou si můžete omluvit cokoli.
