Daniel Landa vrší jedno klišé za druhým. Přesto se Nigredo líbí

Navážka klišé by měla písně z Landova alba Nigredo zničit, třeba hned v druhé skladbě Waltr, Tommy, Ute & Marry. Příběh o dvou mladých letcích, jeden válčí na německé, druhý na britské straně, je naprosto banální, jeden z tisíců.

Navíc jej Landa odzpívá jako kýčovitý žánrový obrázek, jakousi zašlou pohlednici. Vlastně skoro všechny písně na albu jsou stylizované obrazy, nasycené křiklavými či ostrými barvami. Třeba když Landa vykresluje ráno nad Afghánistánem, podbarvené laciným orientálním motivkem.

Megatuna frází

A co Veselá písnička, jakýsi historický rodokaps? Scény jako "v čele jede temný pán v sedle kostlivýho hřebce" byly přece už tolikrát omleté. Landa nabízí oblíbenou rytírnu o králi jménem Strach, madam Pýše a Závisti, symbolický příběh se zlomí v moralitu. A krylovsky laděný song 1968, proložený dalšími megatunami landovských frází, je přece na papíře kýč. Pouťový komiks, před kterým stojí vypravěč a míří na jednotlivé obrázky ukazovátkem.

Nigredo

Seznam skladeb

Prolog - Waltr, Tommy, Ute & Marry -  Nad Afghánistánem - Veselá písnička - 1968 - Jen ať to sype! - Malá díra v hlavě - Eurosong - Odplivnutí - Nigredo

Landa občas rýmuje tak hrubě, jak drsný umí být jeho hlas. Je to kus jadrně tesané mluvy, která rachotí, skřípe, vrže. Je plná napětí dle slov „v mý hrudi bije semtex, já mám závit nadoraz“ ze songu Jen ať to sype. Stejně jako Prolog a Odplivnutí, písně, v nichž se Landa vyjadřuje k četným oponentům. Ovšem podotýká, že "národ je marod", takže odpůrcům hned hází další špek.

Anglicky nazpívaný Eurosong, proložený sledem globálních pojmů (Sony, Jogobella, Nokia, Pepsi Cola), si potměšile střílí z integrace a unifikace. Vedle toho se Landa zbytečně snaží urazit hroty námitek v Prologu. Marně nabízí svou hlavu na talíři, když se sám nazve "vyholenou gumou".

Anebo je Daniel Landa spíš zpívající bojovník, který "každou další zeď hned vyzkouší čelem“? Či dobrodruh, jemuž "praskají na cestách k pokladům kosti"? 

Placka do pranice

Když si rozeberete deset nových písní, narazíte na kupu výkřiků, banalit, mouder, akčních i fantasy kýčovitých obrazů. Landa více vypráví, než zpívá. A muzika? Opět: milionkrát použité postupy. Teoreticky by takové písně neměly fungovat. Jenže takhle lze pitvat mrtvou věc. Ono to funguje. Landova osobnost všechny prvky stmelí.

Ačkoli Daniel Landa se nehodí do žádné zavedené škatulky; snad všechny šuplíky, jež mu lze připsat, praskají pod náporem jeho robustního výrazu. I když proti nim člověk vypálí desítky šípů výhrad, jeho songy mají až na pár výjimek tah, spád, příběh, zvláštní vnitřní imaginaci. Nic naplat, ony žijí.

Takové je Nigredo, Landova třináctá placka do pranice.

HODNOCENÍ MF DNES: 40 %