Kdo má Dagmar Voňkovou zafixovánu především jako experimentátorku, hrající na kytaru neortodoxními metodami, rozeznívající struny jedním nebo dokonce dvěma smyčci, jako autorku a interpretku vyloženě alternativních hudebních ploch s minimem slov, jako zpěvačku atakující až pohanskými obrazy v textech - ten bude albem Slunci ležím v rukou nepochybně překvapen, ne-li zaskočen.
Kdo je Dagmar Voňková
|
Česká písničkářka a kytaristka (nar. 1948) se poprvé objevila v roce 1971 v soutěži časopisu Mladý svět, posléze se stala členkou písničkářského sdružení Šafrán (spolu s mj. Jaroslavem Hutkou, Vladimírem Mertou nebo Vlastimilem Třešňákem). Po rozpadu Šafránu nekoncertovala, na scénu se vrátila v 80. letech s naprosto unikátním stylem hry na kytaru i psaní písní. Zaujala i v zahraničí, byla jedním z prvních Čechů, kteří vystoupili na respektovaném festivalu v dánském Roskilde. Debutové album vydala v roce 1986.Zdá se, že Voňková se propracovala do tvůrčí etapy nalezení nové přímočarosti, průzračnosti, čistoty, rezonující v hudebním smyslu především repetitivními strukturami. Ty samozřejmě nejsou v její tvorbě novinkou, nicméně nová je sound dvojice, ve které minimálně rovnocennou, v některých písních dokonce dominantní roli hraje klavír Zdeňka Zdeňka.
Kdo je Zdeněk Zdeněk
Český původně jazzový pianista, klávesista a skladatel (nar. 1960) byl jednou z hlavních muzikantských osobností, které se prosadily v 80. letech. Byl zakladatelem a vedoucím skupiny Naima, kterou prošla řada dodnes významných jazzmanů, např. saxofonista František Kop, kytarista Peter Binder nebo kontrabasista Jaromír Honzák. Zdeněk Zdeněk pracoval i jako studiový hudebník, několik let byl šéfem doprovodné kapely zpěvačky Vlasty Průchové, spolupracoval i s Hanou Hegerovou. Jiřímu Schmitzerovi produkoval album Bouda, jeho doménou v posledních letech je ale zejména scénická a filmová hudba. |
Hudba Voňkové a Zdeňka se většinou odehrává v jakýchsi "vlnách", které - podobně jako třeba v některých Glassových skladbách - dodávají minimalistickým strukturám silně emocionální rozměr. Ten zesilují i pasáže, ve kterých nelze zejména u Zdeňka přeslechnout vlivy evropské klasiky (např. až chopinovské klavírní nálady ve Višni).
Všech dvanáct písní si přitom udržuje formální ucelenost a pevnost a hudební složka v nich tentokrát zcela slouží zpěvu, potažmo textům. Na to u Voňkové také nejsme příliš zvyklí.
Textová složka vcelku očekávaně přináší variace na přírodní lyriku, jež má kořeny v lidových písních - na ty má Voňková odjakživa "copyright". S hudební průzračností takové texty dokonale a zcela přirozeně rezonují a nevadí ani občas příliš patetický zpěv (třeba hned v úvodní písni Jívy). Zajímavým a do celku zapadajícím obohacením jsou prvky alikvotního zpěvu (nejvíce v písni Háje).
Některé písně ale zacházejí mnohem dál než k lyrickým polohám. Za domem, za polem je sice starosvětsky prostý pseudolidový text o konci vztahu, ve vyloženě radostném zhudebnění se ale dostává do hodně neobvyklé polohy.
K ve své tvorbě zcela ojedinělému tématu se Voňková dostala v textu Ester a Géza, spíše lyrickém náznaku tragického válečného osudu dětí "nevítaného" původu, který napovídají jejich jména.
A další velkou "pecku" dostane posluchač na závěr, když v textu Oliva Voňková zpracovává mimořádné téma vztahu ve stáří, resp. při těžké nemoci ("Pokoj hospicu je naše loď/jsme v ní sami, v tiché kajutě."). Přitom se obě posledně jmenované písně při vší formální vybroušenosti zároveň asi nejvíce vymykají tónu celého alba.
Dagmar Voňková rozhodně nepatří k umělcům, kteří by své fanoušky nadměrně zahrnovali novou produkcí - od posledního řadového alba Voliéra, nahraného v duu s Radimem Hladíkem, museli čekat plných dvanáct let (dlouhou dobu "zkrátilo" v roce 2004 skvěle zpracované archivní dvojalbum Milí moji, přinášející dvě alba z 80. let a řadu bonusů).
Novinka Slunci ležím v rukou jasně naznačuje, proč Voňková za svou dlouhou kariéru vlastně přichází teprve se čtvrtým albem (nepočítáme dánský "živák", singly, EPčka ani příspěvky na různé kompilace). Nikdy totiž nepustí z ruky nic, za čím by si nemohla plně stát a co by neodráželo její vývoj (skutečně - každé její album je v mnoha ohledech jiné, byť základní směr samozřejmě drží). Zkrátka - nic, co by nečnělo vysoko nad zdaleka nejen domácí průměr.
Dáša Voňková a Zdeněk Zdeněk: Slunci ležím v rukou
vyd. Indies Happy Trails, čas 44:44
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
