Je sympatické, že si festival i při jinak radostném zahájení připomněl z předchozí noci těžce zraněného Michala Hrůzu. Ředitelka Colours Zlata Holušová mu poslala pozdrav, přání, aby na festivalu zahrál příští rok, a nechala promítnout jeden z jeho klipů.
Les Tambours du Bronx
Pak už to pro narůstající dav rozbalili francouzští Les Tambours du Bronx. Spíš než klasická kapela performanční sdružení, které spíš než hudbu v pravém slova smyslu provozuje show. Nicméně show velmi působivou.
Skoro dvě desítky bušičů do pomalovaných kovových barelů, vesměs kérkami a výstředními účesy "vystajlovaných" chlapů jako hora, v jednoduché hřmotné choreografii navozuje zvuky džungle velkoměsta. Zvlášť v kulisách bývalých hutí v Dolních Vítkovicích dokonalé. I když, upřímně řečeno, jen tak na dvě desítky minut.
Shaka Ponk
Ještě větší divadlo přivezli na největší scénu Ostravy jejich krajané Shaka Ponk. Francouzské máničky u nástrojů a egyptská zpěvačka Samaha s mikrofonem hudebně létají mezi vcelku zajímavými kompozicemi plnými zvratů, pamětníkům připomínajícími část pozdní tvorby Franka Zappy, a naprosto nezajímavými metaláckými popěvky, kterým nelze upřít pouze energii.
Smyslem existence Shaka Ponk je ovšem živé provedení a obrovské divadlo, kterým jejich show je. Obří projekce a živé animace, přítomnost virtuální "opice", pojmenované Mr. Goz, světelný park, který epileptiky nutí brát po minutě nohy na ramena, a evidentní nadsázka, všudypřítomná a proto relativzující i hudebně banální pasáže. Publikum na to slyší - a hlavně "vidí".
Program hlavní scény uzavíraly hlavní hvězdy večera, američtí MGMT. Jejich hit Kids, který byl umístěn zhruba do poloviny setu, je vlezlý až hrůza, to všechna čest. Jinak se ale člověk diví, co vlastně ty tisícové davy pod pódium táhne.
MGMT
Písničky jsou k tanci, živé provedení skutečně našlápnuté, ale v kontextu fajnšmekrovského programu Colours přece jen zaostávají. MGMT se obejdou bez vizuálních obezliček. Vědí, že jejich sláva utáhne jakékoli pódium. Asi to tak má být.
Ve skutečnosti to nejzábavnější z celého večera znělo na druhé hlavní scéně, kde to před půlnocí rozbalil Američan Seasick Steve. Jen v duu s bubeníkem rozpoutal tenhle už třiasedmdesátník garážově-bluesovou show, jakou jsme v Česku ještě neviděli. Přestože jeho poslední alba trpí přeprodukovaností, vystoupení se nese ve starém duchu, syrovém jak sotva osmahnutý steak.
Colours of Ostrava 2014: Seasick Steve
Seasick Steve přitom nepřichází s ničím zásadně novým, ani ryze hudebně, ani v tom, že hraje na rukodělné kytary, vyrobené z různého harampádí, automobilovými součástkami počínaje a valchou nebo plechovkou od piva zdaleka nekonče. Takových nástrojů byla scéna "tam dole na jihu" plná už skoro před sto lety.
Všechno, co dělá, ale umí Seasick Steve skvěle prodat, a hlavně je až do morku kosti důvěryhodný. Je to chlap, kterému se světová sláva a přední světová pódia jaksi "přihodily", a on už není ve věku, že by si z toho sedl na zadek. Ostatně, ve stejném oblečení, v jakém pak vylezl na pódium, byl po celý večer k zastižení na různých místech areálu. A ani to popíjení vína přímo z lahve na pódiu nebylo na rozdíl od jiných nikterak ostentativní. Prostě měl žízeň a chuť.
První, zatím víceméně "rozjížděcí" den Colours přivítal i pár domácích umělců, z nichž za zvláštní zmínku stojí písničkářka, říkající si Stinka. Tu si na základě výborného debutového alba Krrrva! vzala pod křídla alternativní Full Moon Stage a harmonikářka a zpěvačka temného hlasu se pro vystoupení posílila o hudebního všeuměla Martina Černého s kytarou, klávesami, thereminem a dalšími instrumenty a vytvořili hodně osobitou verzi nadčasového undergroundového soundu.
Úvod Colours of Ostrava se tedy vydařil jako málokdy. Pátek už bude od odpoledne ve znamení plného programu na všech scénách. Mezi nejlákavější jména patří zpěvačky ZAZ a Emilíana Torrini, dánský elektronik Trentemoller, soulman Charles Bradley, z domácích Ille, Anna K. nebo Vlasta Redl. Nad Ostravou svítí slunce a počasí je ideálně festivalové. Barevné.
