"Kéž by tak byl vlahej letní večer, ten by byl na tuhle muziku ideální," posteskla si, zabalena v nepromokavé bundě, jedna ze členek organizačního štábu v půlce vystoupení Reginy Spektor. Z nebe se snášela kapka za kapkou, mnozí návštěvníci, nepřipravení na náhlou změnu počasí, která srazila teplotu během pár hodin o nějakých patnáct stupňů, "klepali kosu", ale americká písničkářka ruského původu nakonec svým projevem dokázala pohltit a na nepohodu dala zapomenout.
Je vlastně docela těžké rozklíčovat, čím je Regina Spektor zajímavá. Její písničky nejsou v podstatě nikterak výjimečné, stejně jako hra na klavír (většinu vystoupení odehrála sama, jen v některých číslech ji doprovodil houslista a bubeník; čtvrtý do party, cellista, se začátkem července utopil v Ženevském jezeře, den před vystoupením na festivalu v Montreux).
Zpěvačka si ale dokáže - i sama samotinká na velkém pódiu - získat posluchače neokázalou normálností, prožitkem každého tónu. Je z ní cítit, jakou až dětskou radost jí dělá, když posluchači odmění už první tóny známé písně potleskem. A je v ní určitě i velký kus toho, čemu se - v dobrém slova smyslu - říkávalo široká ruská duše. Její křestní jméno v latině znamená královna; a jí se také, alespoň na tomto ročníku festivalu, právem pro tisíce lidí, kteří ji nechtěli pustit z pódia, stala.
Iggy si může dovolit všechno
To Iggy Pop v čele svých The Stooges je vlastně její pravý opak: rock´n´rollová póza na pózu, energetická smršť, při které se nekouká, kdy která nota "spadne pod stůl" a oproti pražskému koncertu před dvěma lety i občasné výpadky ve "šlapavosti" kapely, která kdyby se jmenovala jinak, než se jmenuje, možná bychom o ni nezavadili ani kouskem ucha.
Jenomže tohle JSOU The Stooges a mohou si dovolit všechno, protože jsou jedněmi z těch, kteří TO všechno vymysleli. A přes pokročilý věk nejsou, ať si říká kdo chce co chce, karikaturou sebe samých. Jinak by jim pod pódiem (a ano, po frontmanově pozvání ti šťastní i přímo na pódiu) neskákaly davy unavených promáčených lidí všemožných hudebních vyznání.
Jednička
Téhle tečce, která přiblížila deváté Colours Of Ostrava jubilejnímu příštímu ročníku, samozřejmě předcházela spousta další muziky, za níž návštěvníci kličkovali mezi kapkami deště. Standardně skvělou one-man-show odvedl Circus Ponorka, který přesvědčil, že na jednu akustickou kytaru a pár krabiček lze zahrát jako celá bluegrassová kapela i jacksonovské disco, nezklamala Marta Kubišová s klasickým repertoárem a prvotřídními profíky za zády, ani slovenští "alter-bluesmani" ZVA 12-28 Band.
V "newyorském klubu", který skýtal vlastně jediné místo s hudebním programem, kam se člověk mohl jít aspoň na chvíli osušit a zahřát, se střídalo funky Brooklyn Funk Essentials s instrumentálním "skáčkem" New York Ska Jazz Ensemble. Švýcarská písničkářka Sophie Hunger nadchla dobrými skladbami v originálních aranžmá a potvrdila, že z pozice objevu už má více než nakročeno na příčku evropské hvězdy.
Takové tedy byly čtyři dny ostravských Colours, festivalu, který se sice odehrával ve znamení netušených meteorologických zvratů, které jej ale až na sobotní hodinový skluz a jedno zrušené vystoupení (Brendan Perry) vlastně nijak zásadně nepoznamenaly. To si, spolu s vynikající dramaturgií, mohou připsat pořadatelé v čele se Zlatou Holušovou k dobru. A pod konečný účet si - alespoň od iDNES.cz - dát velkou červenou jedničku.
