Postavou nenápadný mužík a frontman IAMX, který se na pódiu mění v androgynního rozervance, jehož hudba u černě oděných fanynek vyvolává hysterii srovnatelnou s Depeche Mode, pracuje na novém albu a v prosinci odehrál další z koncertů pro své české věrné.
Na čem právě teď pracuješ?
Dokončuju naše další album. Sedm písniček už jsem dotáhl a další tři nebo čtyři dodělávám. V lednu se to smíchá a v dubnu to vyjde. Tomu teď věnuju nejvíc času a energie. Včera jsme navíc točili video pro jednu novou písničku a dneska jsme to ještě museli dodělat, takže jsem ve skluzu a celý harmonogram se mi úplně rozesral (omluva téměř hodinového zpoždění rozhovoru, pozn. aut.) Ale dopadlo to dobře. Takže hlavně pracuju a snažím se zůstat pozitivní, v čemž mi docela pomáhá podpora, které se mi dostává od země, kde teď žiju.
Pořád bydlíš v Berlíně?
Ano, pořád.
V čem se tvůj současný život liší od toho v Londýně?
Je to velký rozdíl. Cítím, že jsem tu našel skutečný domov. Asi je zvláštní, že to říká hudebník, který je pořád někde na cestách. Protože to, co ve skutečnosti jsem, je obchodní cestující - můj domov je všude, kde se zrovna octnu. Ale samozřejmě je to dost stresující, člověk nemám moc oddychu. Je to život na kolečkách. A vždycky, když přijedu do Berlína, ať jsem předtím kdekoliv, dostaví se úleva. Vnitřně cítím, že je to skutečně dobré místo. A když ho mám srovnat s Londýnem, je mnohem míň stresující a klidnější, s podstatně více možnostmi.
Z posledních koncertů IAMX byla patrná určitá změna kurzu. Kde se teďka hudebně nacházíš?
Nová deska bude trochu orchestrálnější a bohatší. Já to nazývám apokalyptická, což znamená, že bude mít hutnější a organičtější zvuk. Používáme víc živých nástrojů a pokoušíme se trochu vymanit z toho elektronického sevření směrem k něčemu živějšímu a agresivnějšímu. Co se textů týče, pokoušel jsem se být jasnější a výstižnější. Používám míň metafor, snažím se jít rovnou k věci a taky se vypořádat se svojí minulostí. Pro hudebníka je každá deska hodně sebeobnažující proces. Je to jako deník nebo jako dokument z životní fáze, ve které se nacházíš a jak se máš. A tohle bude asi nejvíc biografická deska ze všech, co jsem udělal.
Použil jsi slovo"apokalyptická“. Očekáváš snad konec světa?
Ne, to vůbec ne. Já jsem si tak jenom pojmenoval ten zvuk, s tématy v textech to nemá nic společného. Vždycky jsem se cítil jako pozorovatel lidské komedie, tragedie a hlouposti a i tohle album bude hlavně o pozorování lidského chování. Mého i jiných lidí. Ale je to myšleno spíš v obecnějším kontextu, než že by to bylo o mém vztahu ke konkrétní osobě. Každopádně to slovo apokalyptická se týká pouze zvuku, žádnou politiku v tom nehledej.
V tvojí hudbě je hodně romantismu a dekadence. Hádám, že jsi fanda 20. let se všemi burleskami a kabarety. Jak jsi k tomu přišel?
Já myslím, že jsem to do sebe nasál hned, když jsem poprvé přijel do Berlína. Ta atmosféra je tam pořád hodně přítomná. Ten duch kabaretu, dvacátých let a německého expresionismu. Němé filmy, dobová hudba, pořád je v Berlíně hodně míst, kde na to narazíš. Já sám mám ten dramatický teatrální styl rád, je to pro mě inspirativní a to, že je to tu pořád hodně přítomné, je další z důvodů, proč k Berlínu cítím tak pevné pouto. V IAMX se snažíme spojovat nové a staré a připadá mi zajímavé dát dohromady punk, elektro a 20. léta minulého století. Současnost zastupuje hudební složka, je to klubová taneční hudba. Ale to, jak to prezentujeme na pódiu, má vazby na historii. Každopádně nás baví s tím experimentovat.
Co pro tebe byla největší hudební inspirace?
Vyrostl jsem s hudbou, kterou mi pouštěla sestra a strýc. To byli mí hlavní hudební mentoři, když jsem byl hodně malý. Moje první ikona byl David Sylvian a skupina Japan. Davida jsem zbožňoval řadu let a když jsem byl v pubertě, byl to můj největší vzor. Pořád mám rád věci, co udělal, i když zvukově je to úplně jinde, než co dělám já. Ale mám rád to, co reprezentuje a způsob, jakým skládal. Někdy to sice bylo na můj věk trochu abstraktní, experimentální a možná těžko stravitelné, ale jsem vděčný, že mě strýc naučil poslouchat divnou hudbu ještě když jsem byl dítě. Díky tomu jsem se nikdy nezajímal o komerci. Za to bych mu měl poděkovat. Takže moje největší hudební inspirace byl můj strýc.
Cítíš nějakou spojitost s děním v britských klubech?
Ani ne... Dobře, nebudu lhát, vůbec ne. (smích) Jsem dost sensitivní povaha a mám čich na to, co je ve vzduchu. Ani nemusím chodit do obchodů kupovat si desky a pak je analyzovat, protože jsme doslova bombardováni hudbou, je prostě všude. Na internetu, v rádiu, v obchoďácích. U těch undegroundovějších desek sice musíš trochu víc pátrat, ale ani tak se moc nezajímám o to, co se děje.
Záměrně moc neposlouchám současnou hudbu, protože to považuju za destruktivní pro to, co dělám. Člověka to vždycky trochu ovlivní. Možná to vypadá, že se schovávám před světem, ale je to pro mě spíš výhoda. Radši den co den pracuju na vlastních věcech. Takže nejsem v žádném kontaktu s klubovou hudbou, ale na druhou stranu sem tam rád udělám dýdžejský set, remix nebo mash-up. Vždycky si rád pohraju s nějakým ujetým tanečním beatem. IAMX jsou vlastně kombinace toho všeho. Je to undergroundová elektronická záležitost, ale v kombinaci s tradičním písničkářstvím.
Čím to podle tebe, že IAMX nikdy nebyli moc úspěšní v Británii?
Já mám pocit, že jsme pro Anglii byli vždycky moc "globální“. Anglie je typická ostrovní kultura. Miluje ten svůj indie rock a všecky ty boy bandy, ačkoliv je to všechno jenom recyklace a opakování stejného motivu. Samozřejmě z toho vycházejí i mimořádné věci, ale když tam žiješ, máš tendenci si myslet, že mimo Anglii nic neexistuje. A pokud chceš uspět v Anglii, musíš splňovat kritéria typické britské kapely a já si dlouho myslel, že takoví musíme být taky. Ale když jsem se trochu rozkoukal po světě, dost se mi ulevilo, protože jsem zjistil, že to tak není.
Vlastně už s předchozí kapelou Sneaker Pimps jsme nikdy nebyli moc úspěšní v Británii, mnohem líp jsme si vedli ve Státech nebo v Evropě. A to mě hodně povzbudilo, že nemusíme zapadat do anglického vzorce a stejně můžeme mít úspěch. To je nakonec jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl žít jinde než v Anglii. Nikdy jsem nebyl extra velký patriot, protože spoustu věcí na Anglii vnímám dost negativně. Vlastně ji ani neberu jako svůj domov. Oproti tomu Berlín je pro mě víc domov než moje rodné město. Ale je ironie, že teď, kdy jsme se přestali o Anglii zajímat, je tam po nás větší poptávka než kdy předtím. Čím míň se staráš, tím víc tě chtějí. Tak to chodí.
Jsi úzce napojen na lidi jako Robots In Disguise nebo komediální dvojice The Mighty Boosh. Jak jste se dali dohromady?
Známe se z Londýna, byli jsme blízcí přátelé řadu let. Nakonec jsem Robots In Disguise i produkoval desku a byl jsem dobrý kámoš i s Noelem (Fieldingem) i s Julianem (Barrattem) z Mighty Boosh. Byli jsme taková partička. Trávili jsme spolu hodně času, ale jak naše vlastní kariéry nabíraly na obrátkách, naše cesty se postupně rozešly. Mighty Boosh se v Anglii hodně proslavili, Robots In Disguise si taky vedou slušně, všichni jsme začali hodně cestovat a já se nakonec odstěhoval z Londýna. To je prostě daň za úspěch. Čím víc se soustředíš na svoji kariéru, tím víc ztrácíš kontakt s kamarády. Ale není to nic tak hrozného, protože na fajn lidi narazíš všude. Bývaly to nicméně super časy a pořád se čas od času vídáme, třeba když se stavím v Londýně.
Lidi mají sklony myslet si o muzikantech, že jsou v soukromí stejné osobnosti jako na pódiu. Je velký rozdíl mezi Chrisem Cornerem na pódiu a mimo něj?
Co bys řekl ty? (smích) Někdy je samozřejmě těžké to odlišit, ale na pódiu jdou věci do extrémů, což spotřebuje hodně energie. A tak se samozřejmě nedá žít pořád. Takže musím najít i způsob, jak se zklidnit. Když jsem doma, rozhodně neskáču po pokoji svlečený do půl těla a s flaškou vína v ruce. Teda, někdy třeba i jo, ale jsou zase situace, kdy se naplno projevuje moje anglická rezervovanost. Pódium je pro mě příležitost vypustit ze sebe nějaké věci a uniknout na chvíli před sebou samým, ale je důležité udržet si rovnováhu. Problém je, když nad tím ztratíš vládu a máš pocit, že jsi ta osoba, kterou se snažíš být na pódiu a hlavně že jí můžeš být navždycky. Během pár let tě to spálí na troud.
U lidí vyvoláváš dost extrémní reakce. Buď tě zbožňují nebo nenávidí, ale málokdo by mohl říct, že jsi mu fuk. Jaký je to pocit?
Musel jsem se naučit neposlouchat, co lidi říkají. Nestarat se o kritiku, o názory jiných, protože každý má nějaký názor a každý je jiný. Je potřeba umět to odfiltrovat. Někdo tě miluje, někdo tě nenávidí, o tom je život. Důležité je vyrovnat se s tím, že lidi nemůžeš ovládat. Něco jiného je to během koncertu, kdy se snažím mít kontrolu nad děním v sále, ale to je jenom specifická výseč lidí, kteří přišli proto, aby se nám na chvíli oddali. To, že se někomu nelibí, co dělám, nicméně neznamená, že ho nechápu. Já taky nesnáším mraky věcí, co dělají jiní, ale tak to je. Důležité je vypnout a nevnímat to.
Dřív jsem to prožíval mnohem víc, protože každý má sklony starat se o to, co si o něm myslí ostatní. Ale čím dýl v tom jsem, tím jsem silnější. Ono mít hudební kariéru a někam se vyvíjet je vůbec duševně dost vyčerpávající. Nějaký extra velký balík peněz z toho nekouká a tak si musíš položit otázku: co od toho vlastně očekávám? Pro mě je to tvůrčí svoboda a možnost žít život, který je hodně odlišný od toho, co žijí druzí. A stojí mi to za to. Někdy je to sice těžké, ale člověk musí umět přijmout i negativní stránky téhle práce.
V Česku máte řadu dost oddaných fanoušků. Je to podobné i v ostatních zemích?
Mám pocit, že je to záležitost i dalších východoevropských zemí, které jsme navštívili. Zdá se, že je tam pořád jakýsi hlad a větší otevřenost k hudbě, jakou dělají IAMX. Ta odezva je mnohem vřelejší a jadrnější, než v jiných zemích, což je super, protože takové lidi přesně potřebujeme. Pracujeme nezávisle na nějaké velké firmě a skupina lidí, co nás bude podporovat, je hodně důležitá. A když tam hrajeme, je to pro nás vždycky velká odměna. Tak intenzivní odezva publika je nesmírně nakopávající. Když hrajeme v západní Evropě, publikum bývá mnohem pasivnější. Lidi na koncertech tam nejsou tak v pozitivním slova smyslu agresivní, jako třeba v Česku. Ale není od věci hrát i jinde a mít možnost druhého pohledu. Pomáhá nám to uchovat si nějaký nadhled.
Vždycky jsem si říkal, nakolik vaše popularita v Česku souvisí s tím, že patrně nejslavnější kapelou jsou tady dlouhodobě Depeche Mode. A že vlastně vaši fanoušci jsou další generace depešáků. Děti lidí, co svůj život zasvětili "black celebration“.
To je možné a pokud to tak je, jsem za to rád. Mám rád Depeche Mode. Ačkoliv když děláš elektronickou hudbu a máš v tom písničky, lidi mají ve zvyku hned říkat, že to zní jako Depeche Mode. Protože lidi buď dělají taneční hudbu nebo píšou písničky, ale málokdo to kombinuje. A pak je takové srovnání první na ráně. Já osobně bych ale neřekl, že IAMX znějí jako Depeche Mode...
Já jsem neměl ani tak na mysli váš zvuk, jako spíš ten romantismus, dekadenci, fascinaci černou... Všechny tyhle faktory dohromady. Má to tady skutečně velkou tradici.
Tak image k tomu určitě patří. Na druhou stranu všechno už tady jednou bylo. A nezbývá než najít si svůj vlastní mini národ, co ti bude naslouchat. A já jsem za ty lidi opravdu šťastný.
Mimochodem, neuvažoval jsi někdy, že bys žil v Česku?
A víš, že ano? Už když jsem se rozhodl odjet z Anglie, Praha byla jedno z míst na mém seznamu. První byl Berlín, druhý Brusel a třetí nebo čtvrtá v pořadí byla Praha. Předtím jsem tam byl se Sneaker Pimps, moc se mi líbila její atmosféra a narazil jsem tam i na fajn lidi. Taky mám rád tu architekturu, bla, bla, prostě je to tam OK. Nakonec jsem se ale rozhodl pro Berlín, protože je to mimo jiné docela dobrá základna pro budování hudební kariéry. Kamkoliv do Evropy je to odsud relativně blízko. Ale rád bych si někdy udělal trochu času a prozkoumal Prahu důkladněji a pokud možno se vydal i mimo ni. Moje sestra nějakou dobu žila asi šedesát kilometrů za Prahou a říkala, že se jí tam moc líbilo. Mám rád venkov, ale většinou se moc nedostanu z města. Ale jednou si udělám prázdniny a přijedu si k vám trochu odpočinout. Třeba hned příští léto.
CHRIS CORNER
Rodák z britského Middlesbrough (* 23. 1. 1974) na sebe upozornil v polovině 90. let s triphopovou skupinou Sneaker Pimps, kterou založil, napsal pro ni většinu hitů jako Spin Spin Sugar a později, když byla odejita původní zpěvačka Kelli Dayton, v ní i zpíval. V roce 2004 rozjel sólový projekt IAMX, silně ovlivněný osmdesátkovým synthpopem, s nímž zatím vydal dvě alba Kiss + Swallow (2004) a The Alternative (2006). Třetí deska je na cestě. Coby producent se podílel na dvou albech britského dívčího elektro-punkového dua Robots In Disguise - Get R.I.D. (2005) a We´re In The Music Biz (2008) a několik let tvořil milenecký pár s jejich polovinou Sue Denim, s níž měli i společný projekt Sibling. V roce 2005 napsal i hudbu k francouzskému akčnímu filmu Rytiří nebes (Les Chevaliers du ciel) a objevil se i ve dvou epizodách v Británii velmi populární hudebně komediální série The Mighty Boosh. V současné době žije a tvoří v Berlíně.
