RECENZE: Chladná zpráva o Sametových vrazích

Skvělé řemeslo, ze kterého čiší akademický chlad. To bývalo pojítko předlistopadových filmů Jiřího Svobody, spíše uznávaných než milovaných, vnímaných více mozkem než citem. Nad režisérovým návratem se Sametovými vrahy se tedy klenula i otázka, zda se režisér změnil.

Film Sametoví vrazi - Jan Dolanský hraje ve filmu Sametoví vrazi | foto: Česká televize

Film dal jasnou odpověď - nezměnil. Pro skutečný případ takzvaných orlických vražd, kterým se volně inspiroval, je to snad lepší: studeně působící podívaná alespoň nepodpoří čistě mimofilmové vášně, senzace a dohady, o něž si kauza v pozadí říká.

Pro kinematografii je to horší zpráva. Sametoví vrazi mají ve zkratce tři klady a tři části. Ke kladům patří zaujatá kamera Martina Šáchy, výkon Jana Dolanského v roli usměvavého zabijáka a podprahově spolehlivý, dráždivý pocit v zátylku, že nějak tak se to vážně stalo.

Sametoví vrazi

60 %

Česko, 2005, 130 minut.

Režie: Jiří Svoboda

Hrají: Michal Dlouhý, Jan Dolanský, Alice Bendová, Lucie Benešová, Richard Krajčo.

A tři části, v něž film postupně přechází? Zprvu slušná akční krimi téměř amerického střihu, pak tuctová psychologická studie zločinu a nakonec úvahová agitka o politice a morálce.

V roce 1981 točil Svoboda na Barrandově Řetěz, na tehdejší poměry nevídaný thriller, kde zlosynové strkali hlavu hrdinky pod vodu, a režisér v nadsázce shrnul svou ctižádost: Dokážu, že akční krimi se dá natočit i u nás se dvěma žigulíky.

Proč ta vzpomínka? I v Sametových vrazích totiž Svoboda dává svému snu zadost včetně další surově máčené ženy, znovu umí z mála vykouzlit akci a využít výtvarných her kamery s konstrukcí osudového mostu nad přehradou i s prvky všudypřítomné vody ve sprchách, bazénech... Jenže Svoboda si uchoval i estetiku natolik vybranou, až účinkuje odtažitě a monotónně, ať jde o obraz erotiky nebo svítání.

Na takové půdě zní i snaživě věrný, drsně věcný slovník hrdinů uměle. Z rozkolísané herecké sestavy zazáří Jan Dolanský coby hravý novic svůdně snadného zločinu, ač v roli na pomezí lotra a cvoka měl úlohu nejtěžší. Nejhůře naopak dopadli muži zákona: konfekčně unavení, ošlehaní, suše vtipní, vzpurní k vrchnosti, mátožně zlidštění mytím nádobí či dámami v posteli.

Také obraz zbohatlických doupat a podsvětí staví na modelových rekvizitách: fitness, erotické salony, tanečnice u tyče, kaskády sektu i sexu. Psychologie postav odvozená jen z takových klišé unavuje - a protipól muže, jenž chrání syna před nákazou v podobě počítačové hry, navíc spustí vodopád moralit. Ten vrcholí řečí policisty o dobových poměrech, kdy se člověk bojí mít děti, kam se podívá, jen drogy a násilí... Osobní otrlost zla tak náhle zní jako politický důsledek „sametové“ éry.

Možná by bylo čistší vynechat „skutečný případ“ i nabádavé poučky a natočit ryzí žánr krimi. Jenže to zřejmě čeká na jinou generaci.