Koncem ledna udělí výroční ceny filmoví kritici, koncem února filmoví akademici. Jedni i druzí se při výběru z loňských premiér hroutí. Není kam sáhnout. Byl to rok plodný, do kin šlo přes čtyřicet novinek, z toho šestnáct dokumentů. Ale také rok, kde na jedné straně stály přisprostlé Babovřesky s nejvyšší návštěvností a na druhé jediné skutečně úctyhodné dílo, nikoli však "čistý" film, neboť původně televizní Hořící keř.
Chybí téma
Dál vznikla jedna vkusná komedie Revival, jeden objevný dokument Show, jeden užitečný dokument Šmejdi, jedno solidní drama Jako nikdy. A pak už jen kousky polovičaté, hlavně však balast, který od poloprofesionality spadl rovnou k diletantismu. Jako by se vrátila 90. léta s levnými úlety typu Playgirls, Trhala fialky dynamitem nebo Ještě větší blbec, než jsme doufali. Jistě, každý rok má pár svých Kameňáků, loni však hrály přesilovku.
Kde se vzal takový marasmus? "Chybí téma," míní Jan Pachl, jehož Cirkus Bukowsky vnesl vzácný zlom aspoň na obrazovku. "Generace před námi si dlouho vystačily s druhou světovou válkou, zato éra komunismu se nějak rychle smetla, kupodivu se už netočí. Bezmála pětadvacet let žijeme v demokracii, nakupujeme a vlastně se nic neděje - i když třeba právě konzum je zajímavé téma, jenže se ho bojíme. Trochu to připomíná kinematografii za protektorátu, kdy nad námi visela hrozba a točily se lehké veselohry. Třeba nejsou filmaři dost vnímaví nebo tuší, že by to nedopadlo dobře. A na hloupé kousky se taky snáze seženou peníze," shrnuje Pachl.
Jeho odhad potvrzuje Martin Chalupský ze společnosti RWE, která na český film po léta přidává; už pomohla na svět šestatřiceti dílům. "Teď jsme vybírali z devatenácti projektů a ukázalo se, že největší problém je nedostatečné finanční pokrytí. Mnoho tvůrců se octlo v krizové ekonomické situaci," dodává mluvčí RWE, která kromě podpory karlovarskému festivalu nebo cenám kritiků letos koprodukuje tři filmy: debut Miroslava Krobota Díra u Hanušovic, Pohádkáře od Vladimíra Michálka a Deset pravidel v režii Karla Janáka. Pomůže s dokončením díla Andrey Sedláčkové Fair Play a přispěla i na Něžné vlny, které teď český rok v kinech zahájí.
Publikum jako překážka?
Ovšem sázka na retrokomedii Jiřího Vejdělka asi nestála mnoho přemýšlení, režisérovo jméno znamená záruku diváckého zájmu, na niž kina čekají jako na smilování. Od Účastníků zájezdu po Muže v naději plnil Vejdělek pokladny, aniž by sledoval jen líbivost, a s Ženami v pokušení překročil milion diváků, což dlouho nikdo nezopakoval. Ale před časem prohlásil, že už nebude zachraňovat český film, který sám sebe pokleslostí ničí. Proč změnil názor?
"Řekl jsem tehdy, že se mi zdá, jako by se česká kinematografie snažila ze všech sil odradit diváky, a že už jí to nehodlám kazit. Žil jsem totiž v přesvědčení - a v tom bludu žiji dosud, že film se točí, aby na něj někdo přišel, aby potěšil, pobavil, dojal, řekl divákům něco nového o jejich životě," věří Vejdělek.
"Až později mi došlo," pokračuje, "že jistá část naší tvorby se snaží publika zbavit. Nejspíš aby konečně mohla politikům dokázat, že bez výrazné státní podpory to nepůjde. Ne že by se nějaké peníze nešikly - šikly, a jak! Ale než o ně budeme žádat politiky, měli bychom se pokorně obrátit k divákům, zeptat se, jestli o naši práci vůbec stojí, a předložit jim takové filmy, aby - byť platí nemalé vstupné - odcházeli s pocitem, že jsou o něco bohatší."
Víc než škemrání u mocných je prý třeba získat zpět důvěru diváků v domácí film. "Připadal bych si zbaběle, kdybych to jen pozoroval zpovzdálí, proto jsem nakonec nedbal hlasu rozumu a natočil Něžné vlny. A taky mi volala účetní, že jestli okamžitě nezačnu něco dělat, nebudu mít na nájem," směje se.
Podívejte se na trailer k filmu Něžné vlny:
Něžné vlny odstartují český rok v kinech úsměvnou romancí se spikleneckou teorií o 17. listopadu 1989 na Národní třídě. "Ukážou, že za pád totality a železné opony může moje pubertální nadrženost. Jestli za tu troufalost schytám pár pohlavků, to už je riziko šaška, co si rád utahuje z vážného a nedotknutelného. Dobře mi tak. Zvažoval jsem ještě sarkastičtější vysvětlení, ale pak by celý film musel být mnohem političtější a to mě nebaví. Raději to svádím na lásku, tu alespoň znám na vlastní kůži," shrnuje autor první, zdaleka ne však poslední letošní komedie.
Zábavný nápad se vstupným
Zatím je na rok 2014 ohlášena třicítka premiér včetně řady "dvojek". Přijdou Babovřesky 2, Bony a klid 2, pokračování Dědictví či Vejška navazující na Gympl. Poprvé režíruje Ondřej Sokol své Krásno, Jiří Mádl příběh Pojedeme k moři či Roman Kašparovský Všiváky, ze zkušených tvůrců Jan Hřebejk uvede Zakázané uvolnění, Jan Svěrák Tři bratry, Alice Nellis Anděly. Zase nechybějí dokumenty od Návratu Agnieszky H. po cestopisy. A také produkce, vůči nimž si už divák vypěstoval ostražitost.
"Bohužel úprk diváků z kin je rychlejší, než jsem se obával. A bohužel se není ani čemu divit," uznává Vejdělek. "Radit nechci. Ale jsem přesvědčen, že pokud přestane snobské povyšování se nad diváka, pokud se bude točit poctivě, pokud se nepůjde do výroby s nehotovým scénářem, pokud se peníze z grantů rozdělí rozumně s jasnou vizí i zodpovědností a pokud se zabrání tomu, aby se do běžné distribuce dostávala nedochůdčata, která standard českých děl v očích publika snižují, nemělo by to uškodit. Spíš naopak."
Jakou cestu z marasmu vidí Pachl, jehož příští projekt rovněž míří na velké plátno? "Do kin se nechodí i kvůli krádežím filmů z internetu; to je zločin, jenž by se měl postihovat přísněji. Zato divadla zažívají zrovuzrození, mají plno, představení si nikdo na počítač nestáhne. Na druhou stranu v divadle se nepobíhá s reklamní cedulí, kdežto v kině dáme dvě stovky za lístek a musíme strpět dvacet minut reklam, proč?" upozorňuje režisér na jinou diváckou metlu.
A k snahám odlišit silný film od propadáku alespoň výší vstupného má zábavný návrh: "Ať se Kameňáky hrají za čtyři sta a dotují tak dobré filmy s lístkem za stokorunu."
