Smoljakovi je však z plejády českých ikon bližší spíš Jan Hus. "Humor, který se od Husa odvíjí, je vděčnější," říká.
Je to poprvé, co jste dostali podobné ocenění, i když jste s Českým nebem byli nominovaní i na Cenu Alfréda Radoka.
Ano, Radoka v kategorii Česká hra však nakonec dostal Václav Havel za Odcházení. Cena Sazky a Divadelních novin je také naše první cena spojená s finančním ohodnocením, tedy pokud se dobře pamatuji. Vážíme si jí. I přesto jsme se však se Zdeňkem domluvili, že ji převezme on, já jsem byl přítomen jen zvukově, abych poděkoval.
Humor děláte čtyřicet let. Jak to, že se jeho hrany neobrušují?
Tak dlouhá práce nesporně přináší řemeslné zkušenosti. Na druhou stranu máte pravdu v tom, že jsme v těch čtrnácti předchozích hrách už zpracovali mnoho témat a máme pořád podobný druh humoru. S každou další hrou dá větší a větší práci se neopakovat. A proto je České nebe naší poslední hrou, která završuje naši literární i divadelní práci. I proto, že víme, že je poslední, bylo České nebe nejtěžší. O to víc jsme si však na něm dávali záležet. Kutali jsme tu hru jako horníci. A vyplatilo se to. Alespoň to potvrzují reakce publika a teď vlastně i tahle cena.
Kterou z postav Českého nebe máte nejraději?
To je těžká otázka. Hrajeme se Zdeňkem Komenského, tak by se dalo čekat, že to bude on. Publikum však nejvděčněji přijímá mistra Jana Husa. Přitom jsme měli obavy, že humor, který se kolem něho dělá, je dost jednostranný, pořád stejně hořlavý. Ale nakonec to není otravné. Publikum se s každým dalším vtipem o hoření směje víc a víc.
Jak se České nebe za ten rok, co ho hrajete, proměnilo?
Máme za sebou asi dvě stě repríz, České nebe plní velkou většinu pražských termínů. Určitě se zjednodušilo, vtipy lépe vyznívají, jsou zažitější. Hrajeme ho po celé republice a publikum ho přijímá až bouřlivě. Musíte znát základy české historie a ty mají lidé ve všech koutech republiky. Takže rozhodně nepozoruji, že by se, abych tak řekl, lišily reakce v Praze a na venkově.
