Výstava přinášející to nejlepší z české fotografie dvacátého století v Bundeskunsthalle v Bonnu potrvá prakticky do konce července. Připravil ji teoretik, pedagog a fotograf Vladimír Birgus (1954).
Proč se vyplatí vypravit se do Bonnu?
Dosud se uskutečnily jenom dílčí výstavy české fotografie, věnované třeba avantgardě, aktu nebo tvorbě 90. let. Expozice v Bonnu, kterou jsme sestavili s Janem Mlčochem, poprvé představuje hlavní tendence, osobnosti a díla české fotografie za celé uplynulé století. Snažili jsme se ukázat nejen Františka Drtikola, Josefa Sudka, Aleše Funkeho, Jana Saudka či Josefa Koudelku, ale i málo známé autory a celá období, která zatím unikala pozornosti: třeba působení rakouských a německých fotografů na našem území, fotografii ve stylu socialistického realismu nebo výtvarnou fotografii z 60. let, ve světě kromě Sudkových děl téměř neznámou. Navíc společně s naší výstavou tam probíhá Modiglianiho retrospektiva a přehlídka klasiků moderního umění.
Jak jste výstavu koncipovali?
Vývoj uměleckých tendencí jsme rozdělili do 17 kapitol, které se věnují vývoji uměleckých směrů od piktorialismu nebo surrealismu až po postmodernismus, ale současně také na dokumentárních fotografiích ukazují historické události i obyčejný život v českých zemích. Velká část vystavených dobových originálů pochází z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, které je spolupořadatelem výstavy, další fotografie jsme si půjčovali z desítek našich i zahraničních sbírek.
Je česká fotografie něčím specifická?
V první polovině 20. století velmi rychle a často i velmi originálně reagovala na světové trendy, to je vidět na snímcích 20. a 30. let, kdy Praha byla jedním z center abstraktní fotografie nebo surrealismu. Málokde na světě vznikaly tak radikální abstraktní fotografie jako u nás od Rösslera či Funkeho, málokde se vytvářely tak odvážné erotické fotomontáže, jaké dělal Štyrský. Avantgarda se u nás těšila delšímu období, kdy mohla volně působit. V Sovětském svazu skončila začátkem 30. let s nástupem socialistického realismu, v Německu v roce 1933 s nástupem Hitlera k moci. U nás se mohla volně rozvíjet až do roku 1939 a i za války, i když ve ztížených podmínkách, mohla alespoň omezeně působit. Pak přišel komunismus, kdy zejména v 50. a v 70. letech byly minimální kontakty s tím, co se děje ve světě. Například u nás se ve druhé polovině 50. let jako reakce na socialistický realismus začala rozvíjet humanistická fotografie ve stylu poezie všedních dnů. Hlavními vzory se stali fotografové z agentury Magnum. Zatímco ve světě existovaly protireakce, například v Newyorské škole fotografie akcentující subjektivní a také značně pesimistický pohled, v Československu až do 80. let kralovala snadno čitelná a optimisticky laděná humanistická černobílá fotografie. Subjektivnější styl dokumentární fotografie se prosadil s velkým zpožděním. Ovšem i ve značné izolaci se rozvíjela tvorba několika skutečně originálních tvůrců, jako byli Sudek, Svoboda, Saudek, Koudelka nebo Štreit. Tolik jich třeba v tehdejším Polsku či
Maďarsku nenajdete.
Mladá generace už z izolace vyšla, ale dá se ještě mluvit o české fotografii?
Mladí cestují, získávají informace ze zahraniční literatury a z internetu, rychle reagují na mezinárodní trendy. Například téměř všichni fotografují barevně, dělají velké zvětšeniny, skvěle ovládají digitální techniku, snaží se o pevný koncept rozsáhlejších cyklů. Není divu, že v jejich tvorbě se ztrácejí národní specifika, ale i tak se mnohým daří vytvářet práce s osobitým rukopisem a prosadit se mezinárodně. Důležité taky je, že fotografie u nás stejně jako ve světě vyšla ze svého ghetta, že se jí věnují mnozí výtvarníci a že se stala jednou z dominantních částí vizuálního umění.
Kdo vlastně dnes udává mezinárodní trendy?
K silným trendům, i když už pomalu odeznívajícím, patří stále ještě tzv. Düsseldorfská škola – Becherovi, Gursky, Ruff, Struth, Höferová a další, kteří začali dělat chladný a popisný, ale mnohdy fascinující typ technicky dokonalé fotografie, jenž se rozšířil po světě, dosahuje astronomických částek na aukcích a v galeriích. Velice módní je čínská fotografie, ta slaví úspěchy pro jistou přízračnost, atraktivní smíchávání vlivu komunismu a konzumentarismu. Je to jen pár výjimek národních škol ve spektru mezinárodních tendencí, jejichž směr tradičně udávají Američané.
Zdá se mi, že avantgardu ovládali muži, zatímco nyní je stále více fotografek.
To je pravda. V první polovině 20. století by se české významnější fotografky daly spočítat na prstech jedné ruky. Na mnohých dnešních přehledových výstavách jsou z poloviny zastoupeny ženy. Je to i světový trend, vezměte Cindy Shermanovou, Nan Goldinovou či Annie Leibovitzovou, to jsou dnes špičky. I u nás se stale více uplatňují fotografky, ať je to Dana Kyndrová, Veronika Bromová, Milena Dopitová, Dita Pepe, Kateřina Držková, Barbora Bálková, Alena Kotzmannová, Štěpánka Stein, Tereza Vlčková – všechno velice osobité tvůrkyně.
Sám jste byl kurátorem několika výstav mladých českých fotografek. Ale v úterý začíná výstava vašich fotografií subjektivního dokumentu v pražské galerii Leica. Co na ní představíte?
Barevné fotografie z posledních pěti let i starší snímky, které jsem měl dosud v archivu v negativech. Po této komornější výstavě chystám v květnu a v červnu větší expozici na festivalu fotografie ve Varšavě a v listopadu skutečně velkou výstavu na Měsíci fotografie v Bratislavě.
Praze takový festival dosud chybí.
Praha je jediné hlavní město ve střední Evropě, které nemá fotografický festival. V Polsku jenom těch velkých mají pět v různých městech, jsou také ve Vídni, Berlíně, Budapešti. Češi jezdí hlavně do Bratislavy. Oproti Slovensku, Polsku či Maďarsku však máme více vysokých škol, na nichž se dá studovat fotografie jako hlavní obor, a taky se u nás vydává daleko více kvalitních fotografických knih s anglickými texty. Je to především zásluhou nakladatelství KANT a Torst, kterým se také daří tyto knihy distribuovat do zahraničí. V nakladatelství KANT ve spolupráci s Bundeskunsthalle vyšel katalog k výstavě české fotografie o 360 stranách. I díky nim jsou naši fotografové ve světě stále známější.
Dvě výstavyBonn Praha |
