Mezi nejzajímavější věci v našem pavilonu patřilo sklo. Vy jste v Bruselu dostal nejvyšší cenu. Co to znamenalo pro vás?
Byla to skvělá příležitost, jak světu ukázat revoluci ve skle, kterou jsme po roce 1945 udělali ve sklářských školách v Šenově a v Novém Boru. Když přišel Brusel, byli jsme připraveni světu ukázat naši vizi o moderním skle. Amerika se to od nás učila.
Na peníze se na velkých přehlídkách asi příliš nehledělo, že?
Dostali jsme příležitost udělat velké objekty, solitéry. Tehdy to platil stát a chtěl se vytáhnout.
Jak expozice skla v Bruselu vlastně vypadala?
Já připravil velikou abstraktní plastiku z kovaných tyčí a barevných skel, které se rozbíhaly do prostoru. Před to jsem postavil neopracovaný balvan z huti, abych lidem ukázal, jak tvorba se sklem vlastně začíná. Josef Kaplický tam měl mozaiku, Karel Svolinský a Jan Kotík veliké vitráže, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová vystavili své první tavené sklo.
Udělali jste ze skla abstraktní umění, nebál jste se, že to pro politickou komisi bude problém?
Když jsme objekty na EXPO připravovali ve sklárnách v Boru, přišel se tam jednou Svolinský podívat na tu jeho vitráž. Zadíval se na mou plastiku a po chvilce řekl: Ty dostaneš první cenu, ale pak tě zavřou. (Směje se)
Cenu jste dostal, ale nezavřeli vás.
Zatím ne, naopak. Po EXPO 58 to byla pro mě i pro ostatní umělce veliká šance. Atmosféra byla spíše uvolněná. Celostátně se začaly prosazovat návrhy, které by jednotlivec prosadit nemohl. Začal se ve velkém rozrůstat zahraniční obchod se Západem. Začalo se stavět, protože bylo nutné vytvořit zastupitelské úřady. Architekti začali spolupracovat s výtvarníky.
Dělal jste pro zastupitelství lustry...
Hodně jsem pracoval s architektem Šrámkem. Ten rekonstruoval zastupitelský úřad v Sofii, v Londýně nebo taky ruské velvyslanectví v Praze. Když zjistil, že nemůže najít vhodná soudobá svítidla na trhu, požádal mě, abych je navrhl. Já pak pro něj dělal třeba závěsné hnízdové lustry.
Odkud se vzala myšlenka udělat ze skla umění?
Ke sklu mě přivedla politická situace. Lidi, kteří dělali vysoké umění, což byl i můj případ, protože já od svých dvanácti let maloval, měli jít na akademii, ale protože vysoké školy byly za války zavřené, šel jsem na uměleckoprůmyslovou školu, která tehdy neměla ještě statut vysoké školy. Studoval jsem malbu a sklo. Malba, to byl základ všech oborů, ale hlavní bylo to řemeslo. Na sklo se najednou začalo pohlížet jinak - přestalo být jen designem. Mojí snahou bylo ze skla udělat něco víc, než dosavadní sklářské umění. No a to se mi povedlo. Ateliérové sklo se pořád vyvíjí. Je to teď šlágr a já jsem za to rád.
