Po shakespearovských rolích či scénáři podle Jane Austenové je asi velký rozdíl psát pro děti.
Na první pohled je to psaní velice rozdílné. Jakmile začnete počítat s dětským divákem, automaticky odpadá možnost dramatických, citově vyhrocených situací, kdy někdo zemře, nevrátí se z války, rozvádí se. Ale i tak je daleko obtížnější napsat dobrou komedii. Asi bych volila jinou formu, kdyby byl výsledek určen například teenagerům. Ale nemohu říci, že píši pro děti. Můj otec, opravdu dobrý spisovatel, zastával názor, že děti jsou lidé, jen tu žijí kratší dobu. Proč bych měla psát jinak než můj otec? S oblibou používal složitá shakespearovská slovní spojení. A když se ho čtenáři v dopisech ptali proč, do odpovědi schválně vybíral nejdelší možná slova – jen tak pro zábavu, aby je pozlobil. Neboť i když lidé neznají přesný význam některých slov, jsou schopni odvodit si ho z kontextu. I děti rozumějí spoustě věcí intuitivně, tím si rozšiřují slovník. Děti, které hrály ve filmu, neměly s jazykem potíže.
Jak se nová Nanny McPhee líbila vašim potomkům?
Emma ThompsonováEmma Thompsonová se narodila roku 1959 v Londýně. Kromě obou dílů Kouzelné chůvy se objevila i ve snímku Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Za roli ve filmu Rodinné sídlo získala Oscara a stejnou cenu má také za scénář ke snímku Rozum a cit. Scénář napsala i k oběma Kouzelným chůvám. |
Co vás vedlo k pokračování?
Peníze. Producenti spočítali, kolik vydělala první Nanny McPhee, apobídli mě k napsání dalšího scénáře. Za všechno mohou peníze... Ale ne, vážně, já píšu ráda. V době, kdy jsem na tom nebyla dobře, mě před propadem do nejhlubších depresí zachránilo psaní scénáře Rozumu a citu. Při natáčení jsem pak poznala svého nynějšího muže, posbírali jsme kousky, co ze mě zbyly, a tak začala veselejší část mého života. Druhý scénář vyšel v knize, jejíž součástí je deník z natáčení.
Oba filmy s kouzelnou chůvou vyprávějí o výchově. Využila jste vlastní rodičovské zkušenosti?
První scénář vznikl podle série dětských knih Christianny Brandové, v druhém už jsem ponechala jen ústřední postavu chůvy a její společnici kavku, příběh jsem vymýšlela zcela volně. Zkusila jsem přidat létající motorku či prasátka-akvabely a kupodivu to u produkce prošlo, rozpočet nebyl velký. Jsem ráda, že jsem tam mohla nechat bláznivé věci, smích je při výchově dětí velmi důležitý a nejúčinněji léčí všechny problémy. Pochopitelně každému rodiči by se občas pedagogická kouzla hodila.
Promítlo se do scénáře i vaše dětství?
Moje rodina nebyla nijak bohatá, ale měla zdravý základ, určitou vyrovnanost. Jedna z mých babiček, celý život služebná, měla se svým zaměstnavatelem nemanželského syna, později letce RAF. Rodina jí poskytla podporu. Mí rodiče pracovali v divadle a měli spoustu přátel. Třeba oba kmotři byli homosexuálové, jeden otevřeně promiskuitní. Seděli jsme u stolu a maminka se ptala, jestli ví, kolik partnerů vlastně měl. Po delším mlčení odpověděl – pár stovek. Vstřícné tolerantní prostředí je pro vnímavé dítě požehnáním. Do mých sedmi let jsme žili v malém bytě bez zahrady. Trávila jsem spoustu času sněním hlavně o přírodě Skotska. V Londýně byla patnáct let po válce hustá zelená mlha, občas tak hustá, že herci na opačných stranách jeviště na sebe pořádně neviděli. Proto jsem zvolila pro své hrdiny prostředí venkovské farmy.
Jste krásná žena, jak dlouho trvalo maskérům udělat z vás bradavičnatou babiznu s obřím nosem?
Budete se divit, ale jen půldruhé hodiny. A víte, že jsem si to užívala? Být ošklivá je osvobozující. Velice osvěžující, pokud vám ovšem není v kostýmu vedro. V cizích šatech a masce se snadno schováte. Nabídněte podobnou roli Nicol Kidmanové či Cameron Diazové a budou řičet blahem! Ve společnosti sílí tlak na vzhled – a přitom já tak ráda chodím ve vytahaném starém svetru a kalhotách s rozkrokem u kolen. Ve Skotsku, v našem druhém domově, si to vyloženě užívám. Tam by mě novinář nepoznal, i kdybych stála přímo u něj.
Chcete říct, že si nijak zvlášť nepotrpíte na módu?
To zase ne. Mám takový pošetilý sen, že by kostýmy pro náš film vytvořil Marc Jacobs. On dělá úžasné, fantastické věci...a pak bychom udělali modní přehlídku Fashion Show Nanny McPhee, kterou by mediálně zaštítil třeba Cosmopolitan. Jestli ho znáte, tak mu to prosím vyřiďte.
A máte i jiné oblíbené módní návrháře?
Alexander McQueen, někdy Donna Karan ta má velice šikovné věci. Jen je škoda, že ty světříky od ní se nedají vyprat, protože by asi ztratily tvar... Příležitostně Prada a Ralph Lauren ten má milé věci. A potom se mi líbí, co dělá Michael Kors, to je vyloženě chytré...
Jak to vypadá s vaším novým scénářem k My Fair Lady, který píšete?
Ptáte se na poslední dva roky mého života a premiéra je přitom naplánována na rok 2012. Režírovat bude John Madden a Elizu bude podle posledních zpráv hrát Carey Mulligan. Když mne bude režisér chtít, tak budu hrát služebnou v Higginsově domě.
Proč jste si vybrala právě tenhle slavný muzikál?
Protože jsem ještě nepsala filmový muzikál a moc se mi líbí soundtrack - hudba zůstává původní. Při psaní jsem si užívala setkání s Georgem Barnardem Shawem. Jako osobnost byl tento úžasný spisovatel hluboce emocionálně narušený a můj profesor Higgins je jeho zosobněním.
A co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Odpočinek!! Moc se těším do Skotska, stále tam máme druhý dům. Pro nás - městské lidi - představuje souznění s přírodou. Máme tam možnost vypěstovat něco na zahradě, odpočívat. Snažím se tam trávit co nejvíc času, zatím se mi to daří tak tři měsíce v roce. A je docela dobře možné, že když bude Nanny McPhee a Big Bang opět úspěšná napíši třetí pokračování. Proč ne?
