Je zřejmě už poslední z pamětníků tajné nacistické tiskárny v Sachsenhausenu, v níž vězni vyráběli miliony padělaných liber - dolary se již rozšířit nestihly.
Podle jeho knihy Ďáblova dílna vznikl stejnojmenný film, který bude zítra soutěžit o Oscary. Jeho soupeři jsou polská Katyň Andrzeje Wajdy, kazachstánský Mongol, izraelské drama Beaufort a ruský snímek Nikity Michalkova 12.
* Připravil jste si děkovnou oscarovou řeč?
Neumím anglicky, ale vím, že mám poděkovat. Nepotřebuju nic psát: když řeknou, abych mluvil, budu mluvit. Dají mi otázku, a hotovo. Když přednáším na univerzitách a gymnáziích, tři a půl hodiny vydržím bez papíru. Mám to v hlavě.
* Takže byste odpovídal německy?
Německy.
* Všiml jste si, že všech těch pět nominovaných zahraničních filmů jsou v podstatě válečná témata? To války stále tak fascinují?
Ze zkušenosti vám řeknu opak! Filmy o Osvětimi-Birkenau mají prázdné sály. Ale na Ďáblovu dílnu chodí davy mladých. On to totiž koncentráčnický film je i není. Odehrává se tam, ale za úplně jiných podmínek. Ve dvou zadrátovaných blocích, které neměly nic společného s okolím. Tam se padělaly libry.
* S knihou a filmem jste objezdil svět. Co čekáte od Hollywoodu?
Nic. Když jsem viděl film poprvé, nikdy bych nepomyslel, že se objeví na Berlinale. A že získá nominaci na Oscara. To znamená, že je dobrý - jinak by ho tam asi nedali. Jestli Oscara dostane, není důležité. Aspoň pro mě ne. Nikdy jsem nečekal, že půjde tak nahoru.
* Proč?
Před třemi a půl lety jsem přednášel v německém Bundeswehru. Přišly dvě dámy, že jsou z malé hamburské firmy a námět by chtěly zfilmovat. Daly mi smlouvu s nulovým honorářem, ale vymínil jsem si, že scénář musím podepsat. Podepsal jsem až čtvrtou verzi. Nemůžou tam tvrdit, že jsme falšovali miliony dolarů, když to byly miliony liber, že nás Himmler vyznamenal řádem a v rakouském Ebensee nás osvobodili Sověti. Nepřipustil jsem lži a nesmysly. A potom, ve dvě ráno, za mnou na Berlinale přišel scenárista: „Byl jsem k vám nepříjemný, ale dnes vám děkuji, že jste ty voloviny vyhodil. Ten film by se sem nedostal.“
* A vám nevadilo, že jste nedostal honorář?
Ne. Šlo mi o to, aby se lidi konečně dozvěděli, že nacisté nebyli jen vrazi. Že byli schopni plynovat, ví každý. V Osvětimi-Birkenau jsem viděl jít osmdesát tisíc lidí na smrt, pět tisíc židovských dětí. Ale že nacisti padělali peníze, že byli obyčejní kriminálníci, to nevěděl nikdo. Při norimberském procesu se o tom nemluvilo, Angličané potichu stáhli padělky z oběhu. A přitom od nás měli informace od 7. května! Britští agenti přiletěli letadlem, týden nás drželi a vyráběli protokoly. Pak přišli domů a dali je do šuplete. A teď má film v Anglii úžasný úspěch! Nic o tom nevěděli. Tak se to dozvědí.
* Není to paradox, že vaši knihu natočila rakousko-německá koprodukce? Předsudky nemáte?
Po válce všichni křičeli: „Němci, Němci, Němci!“ Říkal jsem jim: „Neblbněte, se mnou byli Němci v koncentráku.“ Jednou přijel dobytčák - z něj vystoupilo 800 mladých Němců. Šestadvacetiletá děvčata, sedmadvacetiletí kluci. Dostali číslo jako já a černý trojúhelník Arbeitscheuer - štítící se práce. Esesáci na ně řvali: „My vás naučíme pracovat!“ Za sedm neděl byli mrtví. Když se obviňuje, musí se říct, kdo z těch Němců. Nebylo to devadesát milionů Němců. Po válce si hodně lidí změnilo německy znějící jména. Říkám jim: „Jste jiný člověk, když se jinak jmenujete?“
* A vy jste zůstal při jménu Burger - i s tím Adolfem.
I když mě to stálo zuby. Jednou mě zavolal esesák a já hlásím: „Häftling 64 401.“ Jméno jsme nesměli říct, jen číslo. Ale on křičel: „Dein Name, dein Name! Tvé jméno!“ Opakuji číslo, řval čím dál víc. A já blbec neřekl Burger Adolf, ale Adolf Burger. Jak se Žid může jmenovat Adolf jako jeho Führer? Pažbou mi vyrazil zuby. To jsem byl šestý týden v Osvětimi.
* Podařilo se filmu vystihnout to, co jste v koncentráku prožíval?
Ale vůbec ne! Všechno bylo jinak, přece jsme se nemohli mezi sebou hádat, zda máme, či nemáme sabotovat dolary - to bychom to rovnou mohli říci SS! Věděli o tom jen dva, Abraham Jacobson a já. Ale skutečně jsem hrál stolní tenis s Hauptscharführerem Kurtem Wernerem. Žid s esesákem, v koncentráku! Hrál jsem ping-pong od šesti let a pořád jsem vyhrával. Ale při tom všem - ten film je dobrý.
* Vaše kniha popisuje utrpení v koncentračních táborech. Ale co bylo předtím?
Měl jsem krásné dětství, ale byli jsme chudí a otec zemřel, když mi byly čtyři. Maminka musela všechno prodat a šli jsme do Popradu. V jednom pokoji s kuchyní jsme žili babička, dědeček, maminka i děti, já spal na peci. Když jsem chtěl jít do kina, neměl jsem korunu na vstupenku. Tehdy tam byly nečíslované lavice a o přestávce se otevřely dveře do ulice, aby se vyměnil vzduch. Všichni vyběhli, a já se domluvil s bohatšími kluky, aby mě vzali mezi sebe dovnitř. Tak jsem vždy viděl druhou půlku filmu a tu první mi vyprávěli na mezi.
* O čem jste v té době snil?
Hrozně rád jsem četl knihy, ale těžko jsem se k nim dostával. Myslel jsem, že když se stanu tiskařem, budu mít knihy zadarmo. Proto jsem šel na čtyři roky do tiskárny. Jenže tam se dělaly tiskopisy, a žádné knihy!
* Ale tiskařské povolání vám pak zachránilo život...
Ale nezachránilo. Ani v Osvětimi, ani v Sachsenhausenu. V padělatelské dílně jsem sice měl všechno - vlastní postel, bílou peřinu, chleba, kolik jsem chtěl, rádio hrálo - ale usínal jsem s myšlenkou: „Jsi na dovolené, ale mrtvý.“ Nikdy jsme neměli vyjít ven. To, že Američané přišli rychleji a SS utekla, to už je víc štěstí. Nikdy jsem nevěřil, že tajnou tiskárnu přežiju. Můžu poděkovat rakouským partyzánům, že Němcům zničili motory, rozřízli pneumatiky. Kdyby měli ještě ty tři vozy, vyhodili by nás v podzemních dílnách do vzduchu.
* Propadal jste někdy naprostému zoufalství?
Když jsem se dozvěděl, že manželku, které bylo dvaadvacet let, zplynovali. Řekl jsem si: Musíš žít a musíš to vypovědět. Tak žiju, a je to mimořádná náhoda. Když se necháte zlomit, nic to nepřinese.
* Využil jste někdy po válce své padělatelské schopnosti?
Nejlepší padělatel Evropy Salamon Smoljanov, s nímž jsem se octl v tajné tiskárně, byl můj nejlepší přítel. Když jsem se s ním loučil, říkal jsem: „Saly, ne abys zase začal padělat.“ A on na to: „Čestné slovo.“ Už jsme se nikdy neviděli. Deset let poté u mě zazvonila návštěva z Británie a jeden Čech, z tajné služby. Jak se představili, řekl jsem: „Pánové, já nepadělám!“ A oni: „V Británii se objevily falešné dolary a vy jste byl nejlepší přítel Smoljanova, nemůžete nám dát adresu?“ Tu jsem pochopitelně neměl, měl jsem jen to čestné slovo.
* Dá se po těch zkušenostech vést normální život?
Každý člověk je jiný. Někdo, když o tom začne mluvit, se hned rozbrečí, někdo mluví jen o sobě, jak ho mlátili. A já léta objíždím Evropu a s žáky, které mám před sebou, diskutuju o Osvětimi a Sachsenhausenu. Dokážu vyprávět tři hodiny, klidný. Když jsem přišel z koncentráku, tak jsem i klidně spal. Za dva roky jsem poznal Aničku, za tři týdny jsem si ji vzal a měli jsme zlatou svatbu. Před čtyřmi lety mi bohužel zemřela. Ale ani to mě nezlomilo.
* Ale hned po válce, při návratu na Slovensko, jste byl zlomený.
No dobře, to byl ten moment, když jsem našel prázdnou jizbu... Maminka byla katolička, chráněná, ale Hlinkovi gardisti poslali týden před příchodem Rudé armády všechna smíšená manželství do koncentráku. Zastřelil bych je, znal jsem je ještě ze školy, ale pak jsem si řekl: Nedělej to, seděl jsi tři roky, pak budeš sedět deset. Ve dvanáct hodin v noci jsem šel na vlak a přijel jsem do Prahy. Nemohl jsem tam žít. A tak od té doby žiju v Praze. Ale necítím se ani jako Čech, ani jako Slovák, ani jako Žid. Je mi devadesát, žiju a nic mi nechybí.
Adolf Burger: Život plný zvratůPochází ze židovské rodiny o čtyřech sourozencích, vyučil se tiskařem. Narodil se v roce 1917 ve slovenské Velké Lomnici, ale od roku 1945 žije v Praze. Na Slovensku mu totiž nikdo nezůstal, matku i otčíma měsíc před koncem války odvlekli do koncentráku. Neměli takové štěstí jako Burger, který přežil Osvětim-Birkenau i Sachsenhausen, v němž v tajné dílně padělal libry, dolary, ale i poštovní známky, zahraniční pasy i průkazy sovětské NKVD. Ze Sachsenhausenu byl na sklonku války převezen do rakouského Mauthausenu a posléze do Ebensee, kde vězně osvobodili Američané. Po válce vedl tiskárnu, po procesu se Slánským „byl odejit“ na těžkou práci do loděnic, po sedmi letech dostal nabídku organizovat čištění města, poté převzal taxislužbu. Třem jeho sourozencům se podařilo přes Hnutí mládeže dostat do Izraele, kde jeho dvě sestry žijí v kibucu. |
