Jinak si Kate Beckinsaleová před dvěma lety zahrála v upírském akčním hororu Underworld.
V současnosti točí s režisérem Lenem Wisemanem jeho druhý díl. K upírům se vrátila i loni ve snímku Van Helsing. Jeho natáčení ji zavedlo i do Prahy.
Jak se vám v českém hlavním městě líbilo?
Skvělí lidé, překrásné město, jedním slovem úžasné. A navíc mě tam zavedla práce, kterou miluji. I když o ní mám současně i pochybnosti.
Co vás od akčního filmu hnalo do Letce a role Avy Gardnerové?
Asi ten projekt celkově. O hvězdě, kterou jsem měla hrát, jsem toho příliš nevěděla. Ale pak mi o ní Leonardo DiCaprio a Martin Scorsese vyprávěli a já měla pocit, že tahle žena měla skvělou duši. A to mě zaujalo, protože o takového člověka dnes nezavadíte. Byla vášnivá, upřímná ženská, zkrátka osobnost, se kterou jsem se dokázala ztotožnit, její vlastnosti mi byly blízké. Asi nejlépe ji kdysi popsal Clark Gable: Ach, Ava Gardnerová je nejlepší chlap, kterého jsem poznal. Může chlastat s muži a umí nadávat jako námořník, ale přebývá v těle nejkrásnější ženské na světě.
Hrajete skutečnou postavu. Má to svá specifika?
Pokaždé je to nervák, protože jste srovnáván se skutečností. Navíc řada lidí bude uražena v každém případě. Nejenom proto, že hrajete někoho, koho znají, ale i proto, že ho hrajete právě vy.
Při natáčení jste musela obléknout dobové kostýmy Jaké byly?
Všechny ty korzety a spodní prádlo z první poloviny minulého století vás nutí stát jinak. Možná to bylo tím, že ženské tělo tehdy mělo odpovídat jiným představám než dnes. Bylo méně obnažené, ale přesto se silným erotickým nábojem. Ve filmu jsme používali přesné kopie oblečení, které ženy tehdy nosily. Šlo o takový legrační koktejl půvabu, krásy, tloušťky a tehdejší módy.
Co to vyžadovalo od vás?
Přibrala jsem 15 kilo. Jinak jsem moc času na přípravu neměla. Viděla jsem několik filmů s Avou Gardnerovou a všimla jsem si hlavně toho, že měla mnohem hlubší hlas, než mám já, navíc s jižanským přízvukem. Napodobit jej bylo těžké, nechtěla jsem, aby to znělo legračně. Naštěstí režisér Scorsese nechtěl nějakou kabaretní kopii Gardnerové, přál si hlavně zachytit její duši. A to jsem se snažila splnit.
Ve velkofilmu Letec máte relativně malou roli. Vadilo vám to?
Naopak, teď si vážím lidí, kteří jiné role nedostávají. Herci vedlejších rolí jsou důležití v každém filmu, v každé divadelní hře. Musí tvrdě pracovat, aby tak podpořili hlavní postavu. Já jsem vedlejší roli už dlouho nehrála, a tak jsem prožívala takový divný pocit. Nastoupila jsem na natáčení až několik týdnů po jeho začátku, v době, kdy už všechny hlavní scény byly hotové.
Teď nemluvíte zrovna jako Britka.
To je pravda, doma v Anglii to nepřichází v úvahu. K naší divadelní kultuře patří to, že každý je součástí nějakého ansámblu, kde se ve velkých a malých rolích všichni střídají.
Jaké bylo hrát vedle Leonarda DiCapria?
Dávno byl mým oblíbeným hercem, nepovažovala jsem ho za někoho, komu spadl talent z nebe. Když mi bylo osmnáct, viděla jsem ho ve filmu Co žere Gilberta Grapea. Tehdy jsem si říkala: Panebože, dej, ať je to jen nějaký obyčejný kluk, a ne herec. Protože jinak jsme všichni v branži v pěkném průšvihu. Jeho výkon tehdy zdvihl laťku pro každého herce.
Překvapil vás něčím během natáčení Letce?
Asi jen tím, že se pod jeho mladou tváří ukrývá tajemství, že umí skvěle pracovat se svým talentem a že je mistrem svého oboru. Více než kdokoliv, s kým jsem kdy spolupracovala.
Díky filmům Underworld a Van Helsing jste v poslední době hodně populární. Jaké to je?
Je to divný pocit, být najednou víc známá. Vždycky jsem byla hrozně nesportovní a tyhle dva filmy pro mě znamenaly obrovský skok od toho, co jsem doposud dělala. Líbilo se mi to, protože jsem si tak mohla dokázat, že jsem schopná hrát ve filmech nejrůznějších žánrů.
No vidíte, tak proč ty pochybnosti o herecké kariéře?
Teď stojím na jakési křižovatce, a tak o své budoucnosti přemýšlím. Víte, pokud bych měla hrát pořád dokola stejné role, přestalo by mě herectví bavit, neměla bych motivaci pokračovat. Chovala bych se podobně jako moje šestileté dítě - cucala bych sladkosti, abych nemusela přemýšlet. Je mi jedenatřicet, a to je myslím správný čas na to, abych si řekla: A co dál?
