RECENZE: Brad Mehldau otevřel brněnský JazzFest na sto procent

Jako by si řekl pověstné "čelem k masám", odehrál ve čtvrtek v Brně americký pianista Brad Mehldau se svým triem svůj jednoznačně posluchačsky nejpřístupnější koncert z těch, které jsme na našich pódiích zažili.

Brad Mehldau v pražském Rudolfinu v roce 2007 (ilustrační snímek) | foto: Petra Hajská

Brad Mehldau je v Česku vždy vítaným hostem. Koncertoval zde sólově s klavírem i v duu s bubeníkem Markem Guilianou pod hlavičkou Mehliana, kde hraje na syntezátory. Nejradši jej ale jeho fanoušci nepochybně vidí v akustickém jazzovém triu, v němž je jeho hudba a jeho novátorství nejtypičtější. V této sestavě jej doplňuje kontrabasista Larry Grenadier a bubeník Jeff Ballard.

Brad Mehldau Trio

100 %

JazzFestBrno

Brno, Janáčkovo divadlo, 6. března 2014

Zahájení festivalu JazzFestBrno, kterým čtvrteční koncert byl, dodalo už na samý začátek punc velké hudební události. Koncert Brad Mehldau Tria ve zcela zaplněném Janáčkově divadle byl z těch, při kterých dokonce i ten nejšťouravější recenzent sedí zabořen v křesle, ani nedutá, a po chvíli pokusů o analyzování slyšeného se rozhodne nekazit si večer mudrováním a prostě se nechá unášet tou čirou krásou, která přichází z pódia.

Jak bylo řečeno, letošní Mehldauovo vystoupení bylo posluchačsky velmi přístupné. Do značné míry to bylo věcí setlistu, na kterém převládaly jazzové standardy resp. písně z jiného než jazzového ranku, které si trio upravuje ke svému obrazu. Z pokladnice základního jazzového repertoáru zazněly Almost Like Being In Love a No Moon At All, písničky, které měl mimo jiné v repertoáru Nat King Cole, a Where Do You Start, která dala název zatím poslednímu albu Brad Mehldau Tria.

Trio je proslulé především lyrickým a velmi rozvolněným projevem, ve kterém si všichni hráči putují po svých vlastních cestách, které jsou ale ve skutečnosti pevnou konstrukcí celkového výrazu a trio dýchá a hraje jako jeden muž. Právě v těchto standardech, jakkoli upravených, došlo ale i na velmi tradiční pasáže, předvedení jakési "malé jazzové násobilky", swingující rytmus, tzv. "walking bass" i přehledné harmonické hraní.

Nad vším tím ale - a to po celý koncert - kralovaly melodie. A platilo to nejen pro jazzové standardy a tři Mehldauovy vlastní vrstevnaté skladby, ale hlavně dvě úpravy písní, známých z  popové oblasti. Totiž beatlovské And I Love Her, jejíž zpomalené a přitom hybné podání v rytmu bossanovy bylo evidentním středobodem koncertu i podle ohlasu posluchačů, a Knives Out, skladby Radiohead z alba Amnesiac, která zakončila základní set před přídavky.

Celé trio koncert odehrálo v naprostém soustředění (ostatně, v sále byl s výjimkou výbuchů nadšení po každém čísle absolutní klid, který nesmělo narušit ani cvaknutí fotoaparátu), což mu ovšem neupíralo ani okamžiky, jimiž probleskla nadsázka a skoro hudební humor, jako v některých sólech bubeníka Jeffa Ballarda. Která musel vzít více než na milost i zarytý odpůrce obvyklých bubenických orgií. Stejně jako celý koncert Brad Mehldau Tria zvedl na konci z křesel bezesporu i desítky těch, kteří podobný jazz slyšeli poprvé v životě.