Příští rok si Polívkova Shylocka na Letních shakespearovských slavnostech dosyta užijí i čeští diváci: Kupec benátský totiž bude hlavním magnetem pražského letního kulturního dění a korunní inscenací slavností.
Žid Shylock se po holokaustu proměnil v postavu spíše tragickou než komickou. Vaše pojetí znovu hledá v Shylockovi komiku.
Shylock musí být podle mě tragický i komický. Může se chovat roztomile, ale i krutě. Shakespeare nabízí hodně výkladů a možností, jak ho hrát, ale je to určitě postava tragikomická. Shylock je člověkem, kterého zlomí útěk dcery. Proto také v našem podání želí víc ztráty dcery než dukátů, které mu dcera ukradla. Shylock je postava tragicky osamělá, směšná i patetická.
Jak se vám učily Shakespearovy verše? A nenamítali překladatelé nic proti tomu, že je obohacujete vlastními improvizacemi?
Někdy se držím textu, záleží na tom, jaké publikum zrovna ten večer přijde. Jsem však přesvědčen, že William, jak říkají Angličané, by mi to toleroval. Shakespearův text se učí krásně. Má věcnou logiku, Shylock používá argumenty. Mnohem horší to bylo s Beckettovým Čekáním na Godota, které mi složitostí stavby připomíná schönbergovskou hudbu.
Shakespeare vás dlouho míjel, ale čím dál tím víc hrajete velké dramatické postavy. Čím to?
Asi proto, že jsem dlouhá léta působil na Provázku, kde sice Peter Scherhaufer inscenoval Shakespearománii, ale tam pro mě žádná role nebyla. Ale já na to nejraději odpovídám krásným kresleným vtipem od Jiránka: dva klauni v maringotce se zpocení po představení odličují, paruky se válejí po zemi a jeden z nich říká: Teď bych si dal nějakého Shakespeara, abych si trošku dáchnul.
Podle režiséra Scherhaufera nebylo z počátku jasné, že jste komik. Líbil jste se mu ve školním představení jako Evžen Oněgin a prý z vás mohl být představitel romantických rolí.
Nikdy jsem své volby nelitoval, protože jsme dělali divadlo, jaké jsme si přáli. V jiných polohách herectví jsem se ocitl díky Vladimíru Michálkovi v Zapomenutém světle, pak to došlo i ostatním režisérům. Ale tragika s komikou je stejně ve většině případů provázána: úsměv se podobá tragickému šklebu a naopak.
Shakespeare má i elegantní padouchy, například Richarda III. Nelákali by vás?
Viděl jsem skvělého Richarda III s Pavlem Zedníčkem v režii Vladimíra Morávka. To už po něm nemůžu hrát. Totéž se Cyranem, kterého pro mě chystal Petr Lébl. Ale po Milanu Lasicovi? To už nejde. Po Langmajerovi taky nemůžu vzít Hamleta. Už tu pomalu není co hrát, budu se muset vrátit k vlastním věcem.
V inscenaci hrajete se svou dcerou Annou Polívkovou. Dýcháte za ni, nebo se soustředíte na svou roli?
V nějakých novinách to dokonce označili za marketingový tah. Ale to je přece logické, že dcera hraje dceru. Kdyby to byl syn a hrál dceru, tak bych si říkal, to už je moc vykalkulovaný. Nebojím se o ni, protože Anička je samostatná. Rady jí dávám jenom jemné. Například když s partičkou mladých po premiéře slavili do rána, tak jsem jí řekl: Aničko, už jsi ve věku, kdy na tobě takové věci začínají být vidět.
Kupce benátského jste hrál se slovenskými herci, což by se nemělo změnit ani příští léto na Pražském hradě. Rozumíte Shakespearovi ve slovenštině, nebo obtížně chytáte narážky?
Při zkouškách mě sem tam něco zarazilo, například verš "treba ma skántriť" – to je něco jako utratit, jak jsem vytušil. Jinak rozumím dobře a se slovy, která neznám, mě pravidelně seznamuje Milan Lasica. Naposledy mě naučil slovo kŕdeľ, což znamená hejno.
