Jak pro koho. Kdo nachází skryté významy i tam, kde by je ani sám Haneke nehledal, bude ve svém živlu. Kdo z téhle intelektuálské záliby už vyrostl, zažije lehké zklamání. Jinak působivému filmu totiž ubližuje několik schválností.
Předně víc umělá než umělecká vazba mezi zločiny na dobové vsi a první světovou válkou; dále podvodná hra na detektivku, jež od začátku jasně ukazuje na pachatele, ale patové řešení jí trvá skoro dvě a půl hodiny; a konečně vypravěč v osobě učitele, jehož slova jen kopírují a zdržují děj – toho měli zavraždit! Navíc ruší kostrbatý "český" překlad z němčiny, jenž dožínkám říká "oslava sběru úrody".
S nadsázkou řečeno se hraje krvavý Rok na vsi či morbidní Babička. Bílá stuha zosobňuje styl, jejž si běžný divák představí pod evropským filmovým uměním: černobílý formát, dlouhé obrazy i pomlky. Obvyklou venkovskou idylu obrací naruby; všichni, děti i dospělí, vyhlížejí lehce postiženě a za každými počestnými vraty se tají zoufalé násilí.
Děti putující mezi kázáním a rákoskou – tu si pokorně přinesou a kamera čeká před dveřmi na jejich křik – jsou posedlé mystikou smrti. Vysedává se u rakví, myjí se mrtvoly, znásilňují dcery, synové se trestají za onanii, milenky krutě urážejí a hoši se mučí.
Není to příjemné "pokoukání", ač se v názornosti režisér až nečekaně krotí. Jediný prosvětlený tón přinášejí učitelovy námluvy, jinak vládne šero tmářství a zvráceného svatouškovství.
Tísnivost účinkuje skvěle, jen místy jako by při snímání filmové kroniky kamera zamrzla. A když silný thriller přes sarajevský atentát skončí v okatě slabé moralitě, ze sedmdesátky spadne Bílá stuha o deset procent. Úctyhodná práce ano, ale zážitek roku? To snad ani v Evropě.
Hodnocení MF DNES: 60 %
