"V létě máme točit už třiapadesátý příběh," slíbil padesátník žijící v Mnichově, který ze studia práv zběhl ke kabaretu a k herectví.
Big Ben je obecně zábavný, nicméně mě nejvíce pobavila epizoda, kde si váš komisař z bavorského městečka vyřídil účty s Berlínem - a naopak. Opravdu takové vzájemné napětí a škádlení existuje?
Vztah Bavoráků a Berlíňanů je láska s nenávistí. Odjakživa. Dřív Berlíňané jezdili do Bavorska na rekreaci, vozili tam peníze, za což je měli Bavoráci rádi, ale vadilo jim, že se tam Berlíňané chovají drze. Ostatně jisté napětí mezi jihem a Pruskem pramení už z historie, Bavorsko si vypěstovalo komplex méněcennosti. A ten trvá, i když se karta obrátila: Bavorsko je nejbohatší, ale neumí si zvyknout na svou slávu.
Jak přijímají takové pošťuchování diváci?
Nechceme v tom klišé vzájemné řevnivosti pokračovat, jediné, co ještě přežívá, je rozdíl dialektů, a držet se jen toho by bylo primitivní. Za tuhle epizodu mi poděkoval i berlínský starosta, diváci uvítali, že pro změnu vidí jiné město, a já byl taky rád, že jsem kvůli případu v Berlíně mohl z běžných kulis vypadnout.
Stalo se vám někdy, že jste svou životní postavu komisaře Berghammera už nenáviděl, chtěl ji ukončit, nechat zabít?
Každému seriálu škodí, když se začne blížit rutině. Bráním se jí tak, že souběžně dělám tři jiné seriály. Herec potřebuje změnu.
V Česku se vysílal jen Big Ben, ale titulní roli hrajete i v cyklu kriminálních komedií Farář Braun. Byl to velký skok?
Právě proto jsem tu roli vzal, lákalo mě, že je úplně jiná než všechny dosavadní. A Farář Braun má obrovský úspěch, dívá se na něj osm milionů lidí. Já mám katolickou výchovu, mohu uplatnit i vlastní zkušenost, ale hlavně mě baví spojit protiklady, kněžské konzervativní povolání s moderní detektivkou. Farář Braun i Big Ben navíc vycházejí z mého srdce, sám si upravuji dialogy a přidávám svým postavám humor.
Vyšel jste z kabaretu, točil pořad Hvězdy v manéži. Pokračujete v tomhle žánru?
Ten pořad jsem zrušil, nezdál se mi už aktuální, a abych napsal nový, na to nemám čas. Ale stále mám show Otíkova jatka, kde dávám šanci mladým talentům a nacházím tak mladé publikum.
Existuje národní humor, nebo znáte jen humor dobrý a špatný?
Postup se liší, Němec staví historku jinak než Angličan. Německý humor je trochu jako chameleon, odkouká od každého něco, což někdy pomůže a jindy škodí. Ale kabaretní tradice je německý unikát. Třetí říše sice humor zlikvidovala, pak přišla krize identity, přemýšlelo se, co si Němec vůbec může žertem dovolit. Ale obecně není německý humor tak špatný, jak o něm jinde míní. Pro mě je zas ten americký moc jednoduchý i podpásový. A kdyby byl na světě jen jeden humor, byť anglický, byla by to nuda.
Zná humor nepřípustné tabu, ze kterého si nelze dělat legraci?
Hranice jsou různé případ od případu, je to i otázka vkusu. Když se humor stává fašistickým a zraňuje jiné, měl by přestat - to je mez. Přesto je humor jednou z oblastí, kde lze zajít nejdále.
Kde leží vaše hranice?
Podle toho, kde stojím. V bavorské veřejnoprávní televizi třeba nemohu vyprávět anekdoty o papežovi. Někdy se mi tamní omezení zdají až moc přísná, humor se stává bezzubým, přemýšlím, jestli stojí za to pravidla překročit. Ale pak bych zase s televizním pořadem ztratil i příležitost zvát před kameru mladé talenty, takže vtipy o papežovi raději vyprávíme na společném turné.
 Ottfried Fischer, hrdina seriálu Big Ben, během filmového festivalu ve Zlíně. (4. června 2004) |
