GLOSA: Tak se kouzlí s hudbou. V Praze hráli Berlínští filharmonikové

Byla to jedna z nejvýznamnějších akcí k oslavám 25.výročí pádu totality. V sobotu vystoupili v Obecním domě Berlínští filharmonikové se Sirem Simonem Rattlem a zahájili druhý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Prahu zařadili do svého turné po vybraných zemích bývalého východního bloku.

Simon Rattle a Ivo Kahánek při zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného | foto: Ivan Malý, Pražské jaro

Pražskému jaru, které festival pořádá, rozhodně patří dík za to, že koncert zorganizovalo. Zvlášť když první polovinu v každé zemi vyplnila skladba některého z významných domácích autorů dvacátého století. Pro pražský koncert padla volba na Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů a na českého pianistu mladší generace Ivo Kahánka, který se před pár dny představil i v Berlíně.

Berlínští filharmonikové

90 %

Dirigent: Sir Simon Rattle

Obecní dům, 15. listopadu 2014

Tato skladba, spadající do poloviny padesátých let minulého století, vlastně nepřipomíná klasický koncert s dominantním sólovým nástrojem, je spíše rozvolněnou, proměnlivou fantazií o dvou větách, jíž dal Martinů podtitul Inkantace (Zaříkávání) jako odkaz na svobodné kouzlení s hudbou. A kouzlilo se jaksepatří. Skladba působila uceleně a plynule, schopnost famózního berlínského orchestru hrát s komorním výrazem i velké symfonické skladby šla Martinů k duhu. Kahánek podal skvělý výkon, v celém provedení byl rovnocenným hlasem. Po obrovských ovacích ještě sólově přidal jednu z Písní beze slov od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Byl to pro něj jasný úspěch.

Velká čtyřka s menším kazem

Všechny koncerty evropského turné spojuje Beethovenova Symfonie č. 9 se Schillerovou Ódou na radost, dílo neodmyslitelně spjaté s událostmi v Berlíně před 25 lety. V Praze zaznělo mnohokrát, naposledy v říjnu v bezesporu dobrém podání PKF – Prague Philharmonia a Jiřího Bělohlávka. A přesto, když ho začali hrát Berlínští filharmonikové, jakoby znělo poprvé. Prosté monumentality, živé, dramatické, pulsující každou notou, každým dynamickým zvratem. Každá fráze o něčem vypovídala, v každé si hudebníci vzájemně naslouchali, tvořili - a Rattle, manžel Magdaleny Kožené, vše zastřešoval a sjednocoval, včetně jako vždy spolehlivého Pražského filharmonického sboru.

Zjevně ani nejlepší orchestr světa ale nedá dohromady „velkou čtyřku“, to jest kvartet sólistů. Zatímco sopranistka Sally Matthewsová, mezzosopranistka Bernarda Finková a tenorista Christian Elsner prošli Ódou bez zaváhání, basista Hanno Müller-Brachmann nebyl ve svém háklivém vstupu co do intonační jistoty, barvy hlasu a naléhavosti sdělení zdaleka tak jedinečný jako Jan Martiník v nedávném Bělohlávkově provedení. Ale to to byl jen menší kaz na kráse celého večera.