RECENZE: Beck tentokrát bez lumpačení, zato s emocemi

Beck Hansen, ve světě pop music řečený pouze Beck, přichází s dvanáctou položkou své roztodivné diskografie. Jmenuje se Morning Phase. Je jedním z jeho hudebně nejtradičnějších, nejpomalejších a také nejcituplnějších alb.

Beck | foto: Universal

Beck: Morning Phase (obal)

Beck je podobná osobnost jako třeba David Bowie: nevyzpytatelná, stále hledající. Beck má navíc ještě hravost až hračičkářství a svérázný smysl pro humor. To všechno ovšem na novém albu, přicházejícím po šestileté nahrávací pauze, téměř opustil.

A po překvapení z prvního poslechu, při vnoření se do alba, vlastně tyto kvality Beckově současné hudbě ani nechybějí. Album je vlastně jakýmsi uklidněním, citovým obnažením, ale třeba i pokusem zase jednou udělat "normální písničky".

Morning Phase

80 %

Beck

vyd. Universal Music, 2014

Možná odráží i Beckovy současné posluchačské preference. Sám mluví o kalifornských inspiracích. A skutečně, takovou Turn Away by od minuty mohli převzít třeba Crosby, Stills And Nash.

Beck

Zvukové prostředí jiných písní, třeba Heart Is A Drum, zase připomíná barrettovské psychedelické začátky Pink Floyd, ke kterým Beck tíhne odedávna. A stavba písní, na jednu stranu tradiční, ale vždy s čímsi "podivným", upomíná na písničkáře, stojící mimo hlavní proudy, Nicka Drakea, Tima Buckleyho nebo jeho syna Jeffa.

Všechny tyto inspirace, a jistě i mnohé další, Beck ve svém pověstném "hudebním mixéru" vzájemně propojil a dodal jim svoje současné rozpoložení. Bez lumpačení, naschválů, ale s velkými emocemi.