Jana Šrámková studuje Literární akademii Josefa Škvoreckého, ale za sebou už má studium teologie a na svém kontě první knihu. A z jejího debutu Hruškadóttir je cítit nejenom síla příběhu, ale i literární zralost autorky.
Vystudovala jste Evangelikální teologický seminář. Jak se z teoložky stane spisovatelka?
Jednoduše. Teologie je přece práce s textem. Nejdřív mě nadchlo studium hebrejštiny, to, jak se struktura jazyka odráží v myšlení a celé kultuře. Pak jsem propadla zemitosti starozákonní poezie a další studium už jsem chtěla orientovat na literaturu. Nastoupila jsem na Literární akademii a postupně sbírala odvahu sáhnout po tužce. Po dvou letech jsem napsala první větší text, i když pro malé čtenáře, o plyšovém žabákovi putujícím Podkrkonoším.
Jako první však vyšla Hruškadóttir. A působí velmi autobiograficky.
Říká se, že první tři romány jsou vždycky autobiografické, žádný autor se tomu asi nevyhne. Vypravěčka Veronika a její kamarádka Madla jsou tak výrazné protipóly, až vlastně tvoří komplementární části jedné osobnosti, obě jsou já. Ale děj knihy je konstrukt, se smrtí někoho takhle blízkého zkušenost nemám, ani se vztahem ke staršímu muži. Asi to působí autenticky. Dokonce mě redaktorka knihy na první schůzce oslovovala jménem hlavní hrdinky.
Když jste nic takového nezažila, odkud se téma vzalo?
První impulz přišel nad starozákonní knihou Job. Zvažovala jsem, že se životní katastrofy, které Joba postihnou, dotýkají i lidí kolem něj. Ti do jeho trápení investují čas, zájem, prožívají to s ním. A nakonec jsou všichni odsouzeni za to, že mu nepomáhali dost ideálně. Ale snažili se. Hrají komparz, který vyčerpá svoji energii pro Joba. Ten pak prožije ještě relativně šťastný život, ale o nich dál už nic nevíme. Tak jsem chtěla podobný příběh převyprávět právě z pohledu jedné z těch vedlejších zdánlivě nezajímavých postav. Zápletka však posléze opustila jobovské koleje a začala žít vlastním životem.
Krásná a smutná sonátaRecenze knihy Hruškadóttir
|
Sedmadvacetiletá Jana Šrámková si pro svou novelu Hruškadóttir vybrala název pocházející z islandského odkazu – na Islandu nedostává dívka vlastní příjmení, ale je označována jménem svého otce s přídomkem dóttir, dcera. V případě Veroniky, hlavní hrdinky novely, se o jejím otci neví nic – kromě toho, že na zahradě u chalupy zasadil hrušku. Veronika nachází novou rodinu, která ji zbaví strachu. A vinou nešťastné náhody ji zase ztrácí. Vinou náhody, která denně zbavuje života desítky našich přátel, lásek a příbuzných a se kterou se nikdy nenaučíme bojovat. Hruškadóttir je nejen obrazově čistou sonátou slov a vět a příběhem o dospělosti, jež přichází skrz bolestnou zkušenost, ale i terapeuticky jedinečnou příležitostí pro všechny, kterým naráz zemřel někdo důležitý. Nejen příběh, který roste z nejhlubšího smutku, zaslouží ocenění. Šrámková má podivuhodný talent skládat slova do komplikovaných sdělení, přesto nepůsobí šroubovaně. Až když se čtenář ke knize vrací, zjišťuje, jak je její stavba komplikovaná – při prvním čtení to nepozná, tak lehce se příběh splétá, přitom nikdo by se nemohl autorce divit, kdyby v několika časech a prostorech zabloudila. Nestalo se. Talentu má hodně a z textu je cítit i velká disciplína a zodpovědnost. K tématu i čtenáři.Jak dlouho text vznikal?
Dlouho. Věděla jsem několik let, co chci zhruba napsat, ale pořád jsem měla pocit, že na to ještě nemám. Ale celou dobu mi v hlavě krystalizovaly postavy, roky jsem různé situace, do nichž jsem měla možnost nahlédnout, cedila očima svých postav.
Jak se k textu tenkrát pětadvacetileté studentky stavěla nakladatelství?
Novela vznikla jako ročníková práce pod vedením Daniely Fischerové, která mě k publikování povzbudila a na jednom místě i doporučila. Ale nebylo to tak jednoduché. Hruška je krátká, takže nakladatelé chtěli, abych ji prodloužila nebo doplnila jiným textem. O prvním jsem neuvažovala, druhé mi nepřišlo šťastné, takže rukopis ležel chvíli v šuplíku.
Název Hruškadóttir odkazuje k islandštině. Odkud se u vás vzal zájem o Skandinávii?
Vypravěčka příběhu je plachá, ne moc komunikativní, ostýchavá, sever se k ní tak nějak hodí. Přisoudila jsem jí studium skandinavistiky, fascinaci světem, který je rozlehlý a prázdný, řídce osídlený. Motiv islandštiny ji ale jen charakterizuje, severněji než do Polska se v textu necestuje.
Dá se nějak charakterizovat vztah autora a jeho první knihy?
Ten je samozřejmě silný. Tolik jsem to neprožívala, když jsem knihu psala, protože to je zkrátka práce, ale když jsem ten příběh dokončila, uzavřela se tím jedna kapitola mého života. Přestala jsem chodit po světě a dívat se na něj skrz postavy z téhle knihy, řešit jejich dilemata. A to je úleva.
Ovlivnilo vás nějak psaní Hrušky?
Zčásti jsem psala o tom, že i když člověk vyrůstá ve skvělé rodině nebo mezi lidmi, kteří se mají rádi, ve výsledku si stejně všichni ubližují, nejde to jinak, vztahy jsou takové. Tím, že jsem motiv vtělila do knihy, jsem ho nějak přijala. Přestalo mě to děsit.
Plakala jste při psaní?
Při psaní ne. Až když jsem Hrušku znovu četla.
