Příběh měl silné téma postavené rozumně nikoli na politice, nýbrž na rodině – aneb jak se nevyplatí nahlížet do svazků StB, kde může člověk kromě tušených udavačů najít i netušené údaje o svých blízkých.
Měl spolehlivé herce, zejména v představitelích otce a syna Františku Němcovi a Janu Šťastném, kteří se ve scénách pochyb o vzájemném pokrevním poutu nebáli ani sebeironie.
Ale na druhé straně použil tradiční prostředí naklizených bytů, kde se jen posedává a hovoří, zbytečně nechával před kamerou popocházet bezúčelný komparz a hlavně doplácel na přehnaně a nesmyslně dramatickou "hororovou" hudbu. I ke klidnému záběru na cedulku Přijdu hned duněla muzika zlověstně, jako by pod stolem ležely tři mrtvoly.
Proč šest poradců?
Povídku Ivy Tajovské natočila Lucie Bělohradská jako morální detektivku s dvojí kocovinou, jíž kraloval Němec uvěřitelný v zaťaté posedlosti, raněné pýše i "dědkovské" paličatosti svého hrdiny. Bohužel ve finále mu nastavila nohu televizní dramaturgie odkojená heslem Co divák, to blbec, která ho ke zmoudření nechala pronášet doslovné banality jako "kam jsem se to nechal zahnat?"
Neobratnou dramaturgii nespasí ani skvělí herci, natož šest odborných poradců, jejichž role v Archivu je záhadnější než ty svazky StB.
Hodnocení MF DNES: 60 %
