Liehmann však byl také hudebník a rozpoznal chlapcovo nadání. „Dvořák mu občas v kostele šlapal měchy, ale brzy si vyměnili role, Dvořák hrál na varhany a pan učitel šlapal,“ podotýká při prohlídce zdejšího Dvořákova památníku jeho ředitel Jan Tůma.
Mezi exponáty je i pramínek plavých vlasů a další předměty patřící Dvořákově kamarádce, či snad dokonce první lásce Terince Liehmannové. Muzicírovali spolu, ale nevzali se. „Tatínek našel dceři ekonomicky lépe zajištěného muže. Terinčino manželství však nebylo šťastné,“ vysvětluje Tůma.
Sám Dvořák vzpomínal na svého učitele a jeho přímočaré metody. „Kdo nemohl něco zahrát, dostal tolik štulců, kolik bylo na papíře not,“ napsal mnohem později. Když dospěl, vzpomínky na Zlonice vtělil do Symfonie č. 1, zvané Zlonické zvony. Málokdy uváděné dílo, ještě ne dokonalé, ale velmi citové, zahrál soubor Musica Florea s dirigentem Markem Štrynclem v místním kostele na dobové nástroje jako zvukový experiment a dotvořil tak genia loci.
Rod Liehmannů mimochodem pokračuje dodnes. „Nedávno se u nás sešlo čtyřicet potomků,“ sdělil Tůma. Patří k nim i harfenistka Kateřina Englichová nebo člen Spirituál kvintetu Jiří Tichota.
