Když vydal Ivan Wernisch v roce 2000 svou první čítanku "zapomenutých, opomíjených a zavrhovaných" autorů starší české literatury s názvem Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl, leckdo jej podezříval, že se jedná o další z básníkových pseudonymních hříček. Fakt, že od té doby vydal další tři podobně koncipované svazky, už toto nařčení zcela vylučuje. Té aktuální předcházela Píseň o nosu (2005) a Quodlibet (2008).
I když Wernisch čtenářům servíruje svoje objevy kamsi "zakutálených" textů nestejné úrovně s relativně krátkými rozestupy, je zřejmé, že se de facto jedná o součást jeho celoživotního díla. Není pochyb o tom, že značné pole působnosti při sběru materiálu mu poskytlo zaměstnání antikváře, které vykonává už od konce 90. let, rozličnými literárními podivnostmi se ale nepochybně zabýval už mnohem dřív. Ostatně, jejich reflexe se občas objevuje i v jeho vlastní básnické tvorbě.
Do svazku Živ jsem byl! na téměř 500 stran uspořádal Ivan Wernisch tentokrát poprvé především tvorbu prozaickou - předchozí knihy byly z větší části věnovány poezii. Nechybějí tu ale ani ukázky ze zapomenuté dramatiky nebo literatury vzdělávací. Která přináší skutečně mimořádná poznání, jako třeba hned první text autora poněkud povědomého jména Jiří Václav Paroubek, který ve svém Vejtahu světa z roku 1743 například vysvětluje, "Kdo měl nejdelší fousy" nebo "Kdo byl největší Žrout a Piján".
Mezi pozoruhodné zapomenuté spisovatele patří podle Ivana Wernische i herečka Xena Longenová
Desítky autorů, ať už s pravými jmény, nebo skrytých za pseudonymy nebo šiframi, patří skutečně mezi spisovatele spolehlivě zapomenuté. Výjimky bychom spočítali na dvou rukou. Mezi těmi jsou třeba bohémský literát a znalec nočního života Prahy Karel Ladislav Kukla, dramatik a autor předlohy pro známý pamětnický film Jedenácté přikázání František Ferdinand Šamberk, významný překladatel americké literatury Jiří Valja nebo osobnosti známé z jiných než literárních oborů, herečka Xena Longenová nebo legendární režisér dabingů K. M. Walló.
Ivan Wernisch do své antologie vybíral jak kuriózní literární pokusy, které dnes vzbuzují výbuchy smíchu, nebo naopak "drahokamy", nalezení v hromadě hlušiny. V poznámce editora píše: "Některé ze zářivých textů tohoto souboru byly napsány, když nebyl pánbůh doma, jiné by, nebýt příznivého kontextu, fungovaly přinejlepším jen jako pitominy pro zasmání." A dodává: "Jak často připomínám - a snažím se dokázat i svým vlastním životem a dílem - poezie a pitomost se navzájem nevylučují."
