Slavíci jsou každý rok nejsledovanějším televizním pořadem vůbec. I když jejich výsledky mnozí opovrhují, jejich značka stále působí na lidi jako magnet. I proto se každý rok do výsledků pokusí promluvit někdo, kdo do ranku tuzemského popu z nějakého důvodu "nepasuje".
V minulosti to zkoušeli třeba komici z Partičky nebo kapela Walda Gang. Vždy se stejným výsledkem: za to, že budou dělat to, čemu se dnes na internetu říká "trolování", získají mediální pozornost. Nikdy dřív - ani když kapely vyhrožovaly žalobami - se ale nestalo to, že by umělci začali vracet ceny a mluvili o cenzuře či amorálním jednání.
Pořadatelé Slavíků si totiž pro hlavní kategorie vybudovali poměrně přesná pravidla "fair play" a nikdy nenechali věci zajít tak daleko, respektive blízko k vyhlášení. Kauza Řezník se však letos stala katalyzátorem dlouhodobějších potíží, kterou se soutěží mají někteří muzikanti.
Pořadatelé zpanikařili a nekomunikovali
Prvotní důvod letošní hysterie je zřejmý: spor o Řezníka se rozhořel v kategorii vedlejší, která se uděluje teprve druhý rok a technicky ji zajišťuje sponzor Mattoni. A její zástupci se příliš pozdě podívali, co za interpreta se s blížícím se koncem hlasování v první pětici pohybuje, a narozdíl od svých zkušenějších kolegů zpanikařili.
Udílení Českých slavíků 2013 |
Místo vysvětlení a komunikace se snažili celou věc ututlat mazáním, své kroky vysvětlovali až ex-post a na mediální nátlak. A to prostě na internetu nejde. Ve chvíli, kdy objevili možný problém, jímž hudební extrémista na stupních vítězů z hlediska pořadatelů i televize bezpochyby je, se zachovali nejhůř, jak mohli.
Při pohledu na Řezníkovu tvorbu je zřejmé, že je přímou antitezí honosného prostředí Státní opery, kde se Slavík uděluje, světa klasického středního proudu Karla Gotta či Lucie Bílé i toho, co považujeme za společensky "normální". Je jasné, že kdyby televize něco z jeho písní odvysílala v hlavním vysílacím čase, dostane minimálně pokutu. Kdyby pořadatelé se stejným zdůvodněním o dobrých mravech a morálce, s jakým nyní hasí požár, Řezníka do soutěže vůbec nepustili, nikdo by si toho zřejmě ani nevšiml. Koneckonců, Slavík je soukromý byznys, ne volby ani veřejnoprávní služba.
Šok a morální panika jsou Řezníkův cíl
Martin Pohl pod přezdívkou Řezník dělá jednu z nejundergroundovějších forem hip hopu. Takzvaný horrorcore je velmi svérázný a extrémně nechutný žánr, útočící na nejprimitivnější pudy. Je to hudební ekvivalent nejdrsnější pornografie či nekonečných, naturalisticky podaných hororových scén, u kterých divák neví, zda si dřív zakrýt oči nebo zacpat uši. Kořeny má v gangsterském americkém hip hopu 80. let. Je to tedy z podstaty o menšinový žánr postavený na šoku, provokaci a nadsázce, které není schopen jen tak někdo.
Český Slavík 2013* KLUS: Slavík u mě končí, pořadatelé jsou amorální * RUPPERT: Vracím cenu, cenzura jako u StB * GOTT: Krajčova děkovačka byla necitlivá * GLOSA: Tak nudný nebyl Český slavík už léta * VÝSLEDKY: Na trůn se vrátil Gott, uspěl Kryštof |
Řezníkův cynický nápad využít díry v hlasování na internetu, mobilizovat svoje fanoušky a lidi, kterým leží tuzemský střední proud v žaludku, a vtáhnout do svého podsvětí výrobce minerální vody, pověsit ho ve své mučírně na hák, dokud mu nezaplatí sto tisíc na zvrácený klip, je v této souvislosti přísně logický.
Díky dlouhé nečinnosti pořadatelů se mu povedlo vyvolat ukázkovou morální paniku. Ta běžně provází příchod nových, vyhraněných společenských jevů, které o pár let později všichni berou jako samozřejmé. Jeden příklad z hudební historie. Když Sex Pistols na konci sedmdesátých let v show Billa Grundyho řekli sprosté slovo fuck, anglické noviny přišly druhý den s titulky o "špíně a hnusu" a ctihodných občanech, kteří z pohoršení ničili své televizní přijímače.
Teprve tehdy se stal v Británii z punku celospolečenský fenomén. Promotéři z klubů rušili koncerty z obav před výtržnostmi, písně Sex Pistols se nesměly vysílat. A pankáči na krátkou dobu dosáhli toho, co chtěli - aby je společnost nenáviděla a zároveň fascinovaně kupovala jejich zboží. Dnes se o punku píše v módních časopisech a nadnárodní korporace svou značku klidně nazvou přesmyčkou FCUK a nikomu to nenormální nepřijde a málokoho pohoršuje.
Řezníkova tvorba je pro současnou dobu a českou společnost podobně extrémní a nepřijatelná, jako byl punk pro Británii sedmdesátých let. A teď se jí dostává podobné pozornosti. Je logické, že ji odsoudili psychologové, organizace na ochranu dětí i obětí kriminality. Ona totiž nechutná je a všichni včetně Řezníkových příznivců tak nějak tuší, že na televizní obrazovku by patřila leda zavřená v budce pořadu Tabu. Tvůrci pornografie také běžně nedostávají filmové ceny, až na ty specializované.
Až celá kauza vyvře, nebude asi horrorcore běžně přijímaným žánrem, ale minimálně se o něm bude vědět jako o jedné z extrémních součástí hudebního spektra a Řezník bude mít víc potenciálních kupců své hudby.
Řezník je extrémně nechutný, ale ne protizákonný
Hlavním argumentem pořadatelů Slavíků je teď samotný obsah Řezníkovy tvorby, který je pro širokou společnost skutečně nepřijatelný. Jeho odsuzování z jiného pohledu, než je estetické cítění a individuální morální hranice, je ale v tuto chvíli ošidné. Debata o něm je stejně nekonečná a bezvýchodná, jako ta o škodlivosti počítačových her nebo sledování násilných filmů a chybí jí reálné důkazy.
Trojice raperů Řezník, Pitva a Hrobka v kontroverzním klipu Konečné řešení, kvůli němuž v roce 2011 stanula před soudem
Řezník funguje na tuzemské hudební scéně už léta. Nebylo prokázáno, že by se někdo po poslechu jeho nebo podobné hudby sebral a šel vraždit. Není náhoda, že i v hudebních encyklopediích je horrorcore svou povahou přirovnáván zrovna k death metalu. Také známe kruté příběhy severských kapel, jejichž členové se dokonce vzájemně povraždili. Neznamená to, že by to dělali všichni a celý styl se měl zakázat.
V odborné diskusi o účincích médií tuto příliš jednoduchou psychologickou rovnici vyvracela třeba katarzní teorie francouzského antropologa a sociologa Jeana Cazaneuve. Ten tvrdil, že lidé sledováním násilí odžívají vlastní traumata a násilné fantazie, takže je pak nemusí skutečně vykonávat.
Řezník má podle všeho na své straně i zákon. Byl totiž už před dvěma lety za píseň Konečné řešení, kterou natočil s dvojicí Hrobka a Pitva, souzen a spor jednoznačně vyhrál. (více o soudním sporu zde)
Jediný poznatek z toho všeho je, že teprve něco tak extrémního, jako je Řezníkova tvorba, dokáže vytrhnout nejen českou hudební branži, ale i značnou část společnosti z letargie.
Byla to rozbuška, Slavík řeší jiné, generační problémy
Řečeno jeho terminologií, Řezník se letos rozhodl Slavíky znásilnit a Matěj Ruppert a Tomáš Klus podrželi oběti nohy od sebe. Zejména z obsáhlého prohlášení Tomáše Kluse je však patrné, že Řezník byl jen jedním z problémů, které část mladší hudební generace s tradiční anketou už dlouhodobě má. (celé vyjádření Tomáše Kluse k odhlášení ze Slavíka čtěte zde)
Anketa oceněné staví do neznámého prostředí, kde je hodně přetvářky. Zorientovat se ve Slavících, kde vás v pětadvaceti bez přípravy posadí vedle Michala Davida, na rameno vám klepe Dalibor Janda a stejnou cenu jako vy vyhrává revivalová šmíra Abba Stars, je poměrně náročné. Na vaše jména se lepí loga sponzorů a leckdy to opravdu vypadá, jakoby se ceny pořádaly spíš kvůli pozvánkám na závěrečný večírek, výhrám exotických plaveb, bublinkám v minerálce a skvělé kávě v bageterii, než kvůli hudebníkům a lidem, kteří jim posílají hlasy.
Řezník se stal katalyzátorem jistého generačního sporu v tuzemském středním proudu, a také sporu o to, co všechno na sebe populární hudba může navěsit, aby ještě zůstala uvěřitelná. Teď, byť diskvalifikován, požívá pozornost absolutního slavíka a patrně se směje, co jeho činnost ve světě jím nenáviděného mainstreamu vyvolala.
Ale z hlediska tuzemské populární hudby je víc než extrémní obsah Řezníkovy tvorby důležitější, co celá kauza udělá s více než padesát let starou anketou do budoucna.
Pokud Slavík opravdu chce mladší publikum, potřebuje k tomu přízeň současných umělců. A tu teď bez jisté dávky sebereflexe a v současné podobě zpátky jen tak nezíská. Otázkou zůstává, zda o to pořadatelé, český hudební byznys, televize a diváci stojí doopravdy, nebo jsou spokojení s tím, co bylo dosud.
