Takový byl Albert Cossery, přítel Alberta Camuse, Giacomettiho či Borise Viana, muž, kterého obdivoval Henry Miller a Tristan Tzara.
Prodavače zabíjejí nočníkem
Přestože je dodnes považován za jednu ze stěžejních osobností pařížské bohémy, český čtenář ho téměř nezná, v roce 1949 vyšel dosud jediný jeho román Dům jisté smrti. Malé, ale sympaticky vyprofilované nakladatelství Rubato vydává jeho knihu Bohem zapomenutí lidé.
Bohem zapomenutí lidé nejsou jedinou knihou s depresivním názvem, Cossery napsal i Hrdé žebráky (jejich vydání má Rubato také v plánu) či Lenochy. Sám zastával právě filozofii lenosti, tvrdil, že zahálka není plýtváním času a neřestí, ale naopak podstatnou podmínkou k tomu, aby se člověk usebral a uvažoval o světě, v němž žije. Bohem zapomenutí lidé jsou Cosseryho prvotinou. Když si ji v roce 1940 přečetl Henry Miller, napsal: „Tato kniha ve mně vyvolala naprostý úžas. Byla pro mě první svého druhu od děl velkých ruských klasiků.“
Pět povídek propojují zoufalé postavy plazící se u dna, od něhož se nechtějí odrazit. Nejenom že na ně zapomněl Bůh, zapomněli sami na sebe, za hašišovou clonou už si nemohou být jistí, kým jsou a zda ještě vůbec žijí. První povídka se odehrává v káhirské čtvrti v ulici Těhotné ženy – protože místní obyvatelky jsou neustále v očekávání. Jejich muži je bez ustání tlučou a kromě uspokojování sexuálních potřeb a přemíry spánku nedělají už vůbec nic. Možná jen zabíjejí příliš hlučné pouliční prodavače zeleniny hliněným nočníkem, aby bylo ticho na spaní.
Tihle lidé nemají o co přijít, neumějí číst a psát, nepracují. Když se místní žehličkář dozví o tom, že majitel jeho špinavého malého domku po něm chce peníze, které mu dluží, rozhodne se zmlátit svoji ženu. Jeho tchyně má totiž peníze a nerada vidí, když její dcera trpí. Jiný způsob shánění peněz už žehličkář s prokouřeným mozkem nezná.
Voltaire od Nilu
Další čtenářsky vděčný obraz tvoří dialog mezi učitelem žebrání a jeho žákem na cestě k latrínám, kde mistr říká: „Budoucnost je na konci této cesty, v budce, kterou támhle vidíš.“ Zatímco Camus tvořil své hrdiny jako sisyfovské muže, kteří se neustále perou s krutým světem, Cossery to udělal přesně opačně – na příkladu zlodějíčků a zahálčivých příživníků kritizuje systém, který tyhle chudáky považuje za největší zlo, zatímco sám podporuje války a korupci. Jeho doménou byla ironie, satira i jemně cynický humor, pichlavější než všechny camusovské revolty.
Cosserymu přezdívali Voltaire od Nilu, protože pocházel z Egypta, do Paříže přišel až v roce 1945. Zemřel v roce 2008, bylo mu 94 let. „Jeho sžíravá satira pálila jako pouštní slunce. Jeho bojovníci za svobodu používali výsměch a opovržení, nikoli násilí, jako politickou zbraň proti státní tyranii,“ charakterizoval Cosseryho dílo britský The Guardian.
