Devětašedesátiletý Brit Alan Rickman je jednou z největších hvězd letošního Febiofestu. Herec, který se proslavil rolemi ve filmech Láska nebeská, Robin Hood: Král zbojníků, Smrtonosná past či sérií o Harrym Potterovi, na 22. ročník filmového festivalu do Prahy přivezl svůj druhý režijní počin. V dobovém dramatu s názvem Králova zahradnice z prostředí francouzského královského dvora 17. století hraje hlavní roli Kate Winsletová, Rickman si zahrál jen menší roli Ludvíka XIV.
Populární herec velice nelibě nese, že si ho filmoví fanoušci zaškatulkovali jako typického představitele záporných postav. Když dostane na tiskové konferenci otázku, jak se rozhoduje, zda roli zloducha přijme, či ne, zpraží nejdřív tázajícího se novináře svým typickým „zlodušským“ pohledem a pak ho podrobí výslechu. „Kolik takových postav jsem podle vás asi tak hrál? Říkáte šest sedm? Myslím, že maximálně tak dva a půl. A navíc někdy před osmadvaceti lety.“
Kdo byl tím polozloduchem?
Jeden byl takový nerozhodný. Hrál jsem totiž kdysi Ronalda Reagana. Když si roli doma připravujete, leckdy se o ní dozvíte nejrůznější věci. Nic není černobílé.
Hercům se občas stává, že i když mají na kontě desítky rolí, jsou neustále spojováni jen s jedinou. Jaký je váš nynější vztah k profesoru Snapovi z Harryho Pottera?
Myslím, že dělám i další filmy. Jsem samozřejmě velice pyšný na celou sérii, byl to dobrý počin, ale snad nejsem se Snapem ztotožňován tolik jako Ralph Fiennes s Voldemortem. A myslím, že i Danielu Radcliffovi se v další kariéře docela daří. Já chápu, proč si nás lidé snaží zaškatulkovat, ale musíte se tomu bránit.
Jak jste se na nynější roli Ludvíka XIV. připravoval? Studoval jste jeho povahu?
Připravoval jsem se doma, po večerech jsem o něm studoval knihy. Je těžké ztvárnit někoho, kdo byl v minulosti tak mocným mužem. Jedním lusknutím prstu mohl kohokoli sprovodit ze světa.
Jaký podle vás byl? Ve filmu jste ho ztvárnil jako přátelského sympaťáka.
Na tom scénáři mne zaujalo, že když se chtěl alespoň na chvilku zbavit tíže své identity, mizel na jedno vybrané místo. To se prý opravdu dělo. Je to zajímavý motiv, vidět najednou, kdo vlastně doopravdy je ten muž ukrytý za maskou mocnáře. Protože za ní určitě někdo musel být. Někdo s běžnými lidskými potřebami.
Ludvík XIV. přitom nakonec po všech těch letech válek a utrácení končil život jako asketický člověk.
Nemohli jsme samozřejmě vyprávět celý jeho příběh. Jedna má známá ale po zhlédnutí řekla: „Bože, jak ten byl osamělý.“ Vše, čím se Ludvík obklopoval, bylo nádherné, úžasná zahrada a krásní lidé, kteří okolo něj neustále tančili jako nějaké figurky. Pro ni to však byl obraz zoufalství a osamělosti.
Co vás tedy na příběhu Královy zahradnice oslovilo nejvíc?
Vztah mezi královým zahradním architektem Andrém Le Nôtrem a zahradnicí Sabine De Barra. Složitá love story mezi dvěma zcela uzavřenými lidmi. Nejdříve musí najít sebe sama a pak se teprve dají dohromady. Takže to vůbec není o historické době či místě. Takový příběh se může udát kdykoli a v jakékoli zemi.
Je to váš druhý zrežírovaný film. První jste přitom natočil téměř před dvaceti lety. Kde berete k natáčení motivaci?
Motivace je pořád stejná. Ovšem já jsem mezitím režíroval i v divadle. Třeba svůj první film Zimní host jsem nejprve připravil jako divadelní hru. Studoval jsem původně grafický design a ke studiu herectví jsem se dostal až v pětadvaceti letech. Jsem velkým zastáncem toho, aby mladí lidé nemuseli rozhodovat o svém povolání příliš brzy. Když jsem pak režíroval Zimního hosta jako film, přišlo mi to jako ideální propojení mého smyslu pro výtvarno a mé herecké průpravy. Člověk musí mít jako režisér velkou sebedůvěru, aby byl schopen postavit se před herce a umět říct „já nevím“, když se na něco zeptají.
Proč jste si vybral zrovna tak náročné téma, jako je dobové kostýmní drama?
Zkrátka se vám dostane do ruky scénář, který vás osloví tak, že ho nepustíte, dokud ho nedočtete. Je to nějaký zvířecí instinkt. Ten příběh si zkrátka vybere vás. Občas trávíme život zbytečným uvažováním. A je dobré získat zkušenost něčím, co jste úplně nepromýšleli, do čeho jste šli pudově jako zvíře. To dělají herci a v určitém slova smyslu i režiséři. Už třeba když takhle pročítáte scénář, kde se vezme to rozhodné: „Ano, to chci dělat!“ Či: „Ne, tohle rozhodně ne!“ Zda poznám, jestli to je, či není dobře napsané, také často není spojeno s nějakým rozumovým rozhodnutím. Jakmile na vás začnou z textu lézt obrazy, má to něco do činění s tou pudovou částí vaší osobnosti. Asi se to více projevuje u herců než u režisérů.
Jak je těžké film na jednu stranu režírovat a na druhou v něm zároveň hrát?
Strašlivé. Schizofrenní. Herci teď často hrají ve filmech, které režírují. Dokonce mají i hlavní role. Vůbec nechápu, jak to dělají. Já jsem v tom filmu jenom proto, že mi to nařídil producent. Nejsem takový hlupák, abych obsadil sám sebe. Když jste totiž zároveň režisér i herec, znamená to, že tam budete hrát zadarmo. Moje postava naštěstí ve filmu moc není, a když už, tak buď stojí, nebo sedí a beztak se tváří jako režisér. Škoda že tehdy v sedmnáctém století film ještě nebyl, Ludvík XIV. by jistě režíroval velice rád.
Režírujících herců stále přibývá. Proč?
A proč ne? Přicházejí s nějakým znalostmi. I Orson Welles byl kdysi producentem, režisérem i hercem. A když mu nedorazily kostýmy, tak byl schopen o půlnoci sednout a připravit je z prostěradla. Buďme rádi, že máte takové kreativní blázny. Když to kdysi dokázal Orson Welles nebo Woody Allen, proč ne někdo dnes.
Jste při režírování jako herec v něčem ve výhodě?
Ne nezbytně. Byla tu spousta velkých režisérů, kteří by jen těžko něco zahráli. Je to prostě jen o vaší představivosti.
Jaká byla vaše oblíbená scéna k natáčení?
Nevím, jaká byla oblíbená, spíš mám scény, po jejichž natočení se mi ulevilo. Když ve scénáři čtete, že má dojít k nehodě kočáru, říkáte si – to budeme ničit opravdový kočár? Kolik jich budeme potřebovat? A pak jsem se jednou v noci vzbudil a napadlo mne: „Tak počkat, jestliže tu máme kočár, musíme mít i dva koně a kočího. A ty přece nemůžeme nechat převrátit se spolu s kočárem, publikum by se o ně strachovalo.“ Takže pak musíte promyslet, jak koně uniknou a kočí vyskočí, aby se na ně publikum nesoustředilo. Jakmile je taková scéna hotová, pocítím úlevu.
Váš film Febiofest zahajoval, v úvodu jste důsledně upozorňoval, že film není historický. Přitom ale působí velice realisticky. Proč vám na slově historický tolik záleží?
Pokud bychom chtěli být historicky přesní, tak by v té době nemohla mít žena takovou funkci a architektu Le Nôtremu by bylo sedmdesát. Chtěli jsme ale, aby příběh působil uvěřitelně, a tak historii jenom využíváme.
Zahradnice Kate Winsletové vnáší do Ludvíkovy společnosti a jeho precizních plánů trochu chaosu (A Little Chaos je oficiální název snímku – pozn. red.). Zažil jste taky něco takového při natáčení?
Natáčení je něco jako tržnice nápadů, někdo něco navrhuje, jiný odmítá. Může v tom být chaos i pořádek. A asi jako v každém uměleckém díle, je to třeba nějak vybalancovat. Miluji chaos i pořádek, záleží na tom, co zrovna potřebujete.
Alan RickmanNarodil se v Londýně 21. února 1946. Až do svých dvaačtyřiceti let se věnoval pouze divadlu. V 80. letech zaujal ve filmu Smrtonosná past. Za roli šerifa z Nottinghamu ve snímku Robin Hood: Král zbojníků byl oceněn cenou Bafta a Londýnskou cenou kritiků, role Rasputina ve stejnojmenném televizním filmu mu pak vynesla i Zlatý glóbus a cenu Emmy. Do povědomí diváků se zapsal především filmem Láska nebeská a jako profesor Severus Snape v sérii s Harrym Potterem.  |
Na tiskové konferenci před zahájením festivalu jste zalitoval, že dnes chodí do kina málo lidí. Všichni raději koukají na televizi či na počítač. Dá se tento trend nějak zastavit?
Scenáristé nyní pracují raději pro televize, protože tam vidí větší potenciál. A dnešní děti nespustí oči z iPhonů. To jsem viděl včera na Karlově mostě, místo aby si prohlížely Prahu, zírají do foťáků a pořizují selfie. Nyní dokonce na tyčích. „Tady jsem já, tady jsi ty.“ Všechno je to jenom o tomhle. „Tady je moje zpráva, tady je tvoje. A teď ti píšu, že ti píšu. Ó, ty mi zrovna píšeš...“ Kdyby se raději podívaly na ty budovy okolo a zjistily, kde jsou. Myslím, že je to ostuda. Miluji ten pocit, když se tři sta lidí sejde v kině, nedívají se na telefony a vy jim můžete vyprávět příběh. Ta energie, všichni ti lidé v jedné místnosti. Je to něco úplně jiného, než když sedíte doma s tátou, mámou a sestrou, polovině zvoní telefon a film můžete kdykoli zastavit.
Myslíte, že je tohle začátek konce velkých pláten?
Vím jenom to, že se stále více nezávislých filmů přesouvá do televize a je stále těžší a těžší sehnat peníze, aby se mohlo vytvořit něco pro kina. Ve stejné době ale velká studia vytvářejí filmy, kde superhrdina střídá superhrdinu. To jsou prostě fakta.
A vás by lákalo natočit nějaký televizní seriál?
To netuším. Dostáváme se tím k jedné z vašich prvních otázek. Prostě jen pročítám scénář stránku po stránce a rozhoduji se, zda řeknu ano, či ne. U Královy zahradnice mne neoslovilo sedmnácté století, oslovil mne příběh. Je tedy možné, že si mi něco zalíbí a pak zjistím, že je to seriál. Pokud to bude dost dobré, že to zabrání divákům vařit si kafe či se neustále zaobírat telefonem, tak třeba někdy ano. Nevím.
