Vlastní životopis nejslavnější a nejprodávanější spisovatelky všech dob by mohl mít podtitul "Jak se v přepychu vychovaná dívenka z viktoriánské rodiny suverénně postavila na vlastní nohy". Agatha Christie psala své vzpomínky patnáct let, začala roku 1950, v´Británii vyšly v roce 1977.
Teprve před pěti lety však její rodina našla starý diktafon, na němž je zachycen spisovatelčin hlas. Po řadě technických problémů se kazety podařilo zachránit a obohatit nahrávkami nově vydanou a doplněnou verzi životopisu.
První český překlad, který v těchto dnech vychází, je bohužel bez cédéčka - Agathu Christie a její vyprávění mimo jiné o tom, jak psala Deset malých černoušků, je možné slyšet jen na internetových stránkách Knižního klubu.
Ani v Británii však neměli přístup ke všem vzpomínkám. "Babička byla spořivá, měla určitý počet pásek, a když je její sekretářka přepsala a poslala zpátky, babička je použila znovu - a přemazala tím předchozí kapitoly. To je důvod, proč máme nahrávky jen z poslední čtvrtiny knihy," vysvětluje vnuk slavné autorky Mathew Prichard.
Deset malých černoušků
Jak že to s těmi černoušky bylo? Složitá kniha o "odpočítávaných" vraždách měla úspěch a autorka se rozhodla ji zdramatizovat. Zprvu se zdálo, že si ji nikdo netroufne uvést na jevišti. Dnes je jednou z nejhranějších. "Neříkám, že mám tuto svou hru či knihu nejraději ani že ji považuji za nejlepší, ale myslím, že v mnoha směrech je v ní víc řemeslné obratnosti než v čemkoli, co jsem kdy napsala," říká na nahrávce Christie.
Paměti začala kompletovat, když jí bylo šedesát let a měla už slávu a uznání. Přesto tvrdě pracovala: každý rok odevzdávala jednu knihu, a i proto jí psaní a diktování životopisu trvalo dlouho.
Jednoduše se ke vzpomínkám uchýlila vždy poté, co dokončila nový příběh s Poirotem či slečnou Marplovou. "Jak nad tím tak uvažuji, je autobiografie pojem příliš vznešený. Vyvolává dojem pečlivě promyšlené studie celého života. Po čem toužím já, je prohrábnout se v minulosti a nabrat do hrsti neuspořádané vzpomínky," píše v úvodu.
Zlá Agatha
Její životopis je nesmírně čtivý, přitom skutečnou autorkou detektivek se stává až v polovině knihy - do té doby čteme příběh viktoriánské slečny, která však má oči otevřené a dokáže barvitě popsat všechno od dětských her až po flirtování s mladými muži, porod dcery či válečný lazaret.
Bylo jí asi deset, když se pustila do prvního autorského textu. "Šlo o vznešenou lady Madge (hodnou) a krváckou lady Agathu (zlou) a o spiknutí v souvislosti se zděděným hradem. Tatínek se, jak si vzpomínám, mému pokusu notně nasmál, ovšem láskyplně, a maminka řekla, že bych snad raději neměla používat slova krvácká, protože to není nijak pěkné slovo. Ale ona byla krvácká, vysvětlovala jsem. Zabila spoustu lidí. Byla jako ta krvavá královna Mary, co upalovala lidi na hranici."
První detektivku napsala za války a pak na ni nadlouho zapomněla, předtím ji však ještě poslala do nakladatelství. Ozvali se za dva roky, že tedy případ Hercula Poirota vydají.
