Claire Beck-Loos: Adolf Loos - Privátní portrét (obal)
Claire Beck-Loos byla dcerou z bohaté plzeňské rodiny, která patřila mezi Loosovy zákazníky. Sňatek uzavřela přes nesouhlas rodičů. Sama si zvolila dráhu fotografky, ale její krátký život přervala druhá světová válka, kdy se Claire Beck-Loos stala obětí holocaustu.
Privátní portrét Adolfa Loose, který nyní v nakladatelství Pragma vyšel poprvé česky, přestože se architekt vždy hlásil k československému občanství, napsala jeho žena vlastně kvůli penězům. Nikoli pro sebe. V době zhoršeného zdravotního stavu v roce 1931 si Adolf Loos sám navrhl podobu pomníku na hrobě, který měl tvořit velký žulový blok. Když však roku 1933 zemřel, na pořízení nebyly peníze.
A tak se jeho žena, v té době už rozvedená, neboť manželství trvalo pouhé dva roky, rozhodla napsat knihu, ze které by mohl být architektův hrob zaplacen. Knihy se však navzdory její hodnotě a kvalitě nepodařilo prodat dostatek a Loosova hrobka byla podle jeho představ vyzdobena až roku 1956.
Přestože autorka nebyla profesionální spisovatelka a její kniha vznikla vlastně z pragmatického důvodu, přináší obdivuhodně svěží, zajímavé a dobře napsané čtení. Název Privátní portrét by mohl zavádět k bulvárním představám, ale ty jsou v podstatě liché. Ostatně, kterého z dnešních "lovců senzací" by mohly zajímat "drby" o osmdesát let mrtvém avantgardním architektovi, že?
Claire Beck-Loos
Kniha je prostě soukromým pohledem ženy, která z určitého úhlu pohledu musela objekt, o kterém píše, velmi dobře znát. Vzhledem k věkovému odstupu a nakonec i krátké době společného soužití však v ní jeho osobnost vzbuzovala i řadu otázek bez odpovědí. Ty jsou většinou jen v podtextu vyprávění, o to však patrnější.
Anekdoty ze života
Oskar Kokoschka: Portrét Adolfa Loose (1909)
Privátní portrét je vlastně volně řazenou sérií střípků z Loosova života, respektive z rodinného života jeho a autorky. Mnohé z většinou vzájemně neprovázaných a nikoli chronologicky řazených kapitol jsou velmi dobře vypointovány a připomínají často jakési anekdoty, dokonce s typicky židovským stylem humoru.
Nicméně právě tento uvolněný způsob psaní o Adolfu Loosovi i o jeho práci a o tom, čím pro dějiny architektury a celého moderního umění 20. století byl, vypovídá minimálně stejně, ne-li více než veškeré seriózní a odborné studie a monografie.
Náhrobek Adolfa Loose ve Vídni. Kvůli němu vlastně kniha jeho ženy vznikla.
Prostřednictvím odlehčených historek se čtenář dozvídá nejen mnoho o Loosově bohémském životním stylu, vztahu k penězům, ženám či o přátelství s mnohými kulturními osobnostmi 20. a 30. let, ale také o jeho osobitém vidění prostoru a hmoty. Tedy o tom, co Loose jednou provždy zapsalo dějin.
