Aspoň se nemusíte podvědomě hlídat, aby se váš hrdina lišil. Co je podle vás Rieger vlastně zač?
Zosobňuje modelový osud, od antiky přes Shakespeara po Čechova. Má za sebou více či méně bohatý život, který se náhle zastaví, ve své dosavadní podobě skončí - což je vždy krizový okamžik s nadčasovou platností. Pokud jde navíc o politika se zářivou kariérou, asi tu proměnu snáší ještě hůř. Záleží na povaze, ale vyrovnat se s tím, že už nic se nebude opakovat, znamená velkou zátěž. Ovšem v určité míře to zažije každý z nás, nevíme, zda se k stáru dokážeme adaptovat. Čili Rieger by měl být nejen výlučný státník, ale i běžný člověk.
Myslíte, že může být schopen i sebeironie?
Rád bych, kdyby se mi to povedlo. Z jeho ješitnosti, sebeobdivu a neschopnosti odpoutat se od minulosti sice pramení jisté megalomanství, ale jestli si při tom občas sám uvědomí, že takříkajíc blbne, to je poloha, kterou bych rád hledal, našel a do filmu dostal. Podobně jako jeho konečnou rezignaci, která je vlastně osvobozující. Rieger sice páchá různé věci, ale ne otrle, cynicky a od boku, někdy si je musí protrpět.
Shodnete se s režisérem?
Chválabohu už z něj nemám trému. Když se mi něco zdá dobré, on to ještě umocní, ale dovede i říci, ať něco udělám jinak, a já na to čekám. Pod jeho dozorem se cítím dobře. Upřímně se při natáčení baví, nemá režisérské manýry a ani je nemá zapotřebí, Havel nedělá chyby.
Nezvyšuje hlas?
Ne, mluví klidně, má argumenty a autoritu i bez přísnosti. Je to účinnější než emoce, ty bývají směšné. Když víme, že nás režisér neokřikne, nejsme vystrašení, to je pro herce důležité. Navíc točí rychle, pozná, kdy se akce povedla, což je vzácný dar, a řekne třeba po dvou klapkách: "To je dobré, stačí." Kdežto nejistý režisér scénu opakuje donekonečna.
Všichni lidé před kamerou i za ní jsou Václavu Havlovi velmi oddáni. Nebude nakonec chybět ta trocha obvyklého napětí a jiskření, která se zpravidla v dobrém otiskne i do filmu?
Já bych nepřijal řešení, k němuž mám výhrady, jen proto, že by si to přál. A neříkal bych tomu oddanost: není otrocká, není podřízená. To, co vůči Václavu Havlovi cítíme, bych nazval spíše pochopením, laskavostí a úctou k němu i k celému jeho životu. Je to respekt, nikoli trpná devótnost. Ale fakt, že se tu nekřičí a z chyb nedělá záležitost, ještě vůbec neznamená, že bych ze sebe setřásl zodpovědnost.
Magazín Víkend
Reportáž Mirky Spáčilové z natáčení Havlova ODCHÁZENÍ a rozhovor s režisérem - dramatikem a bývalým prezidentem - Václavem Havlem a hercem Jiřím Macháčkem najdete v sobotním magazínu Víkend DNES.
